Bušidó

Moderátor: Eagle

Příspěvekod zm » 23.11.2008, 13:36

Jura píše:Tak tu mám pár zajímavých citátů, vztahujících se k bušidó v období Edo...

Autorem prvního je významný edský intelektuál, neokonfucianista a autor teorie šidó 士道 Sokó Jamaga (1622-1685):

Samurai jí, aniž by obdělával půdu, konzumuje, aniž by cokoliv produkoval, a profituje, aniž by se angažoval v jakémkoliv podnikání. Proč tomu tak je?... Jako samuraj musí mít nějaké povinnosti k vykonávání. Kdyby se měl sytit a uspokojovat jiné potřeby bez práce, měl by mít nálepku "povaleč".


Jedná se o překlad z angličtiny. Citát je z 21. knihy Děl Sokó Jamagy (Jamaga gorui), já jej mám z knihy Masao Marujamy Studies in the Intellectual History of Tokugawa Japan (anglický překlad Mikiso Hane).

:D Dobrý, dost dobrý. Docela by mě zajímal sociální původ a status autora citátu.:D
Jura píše:A ještě jeden citát, tentokrát z knihy A History of Japanese Literature 2: The Years of Isolation (autor Šúiči Kató):

Nic jako Bušidó, "Cesta válečníka", neexistuje. Existují jenom Bugei, "bojová umění". V rámci Cesty neexistuje žádná (vyčleněná) "Cesta písma" ani "Cesta zbraní". [...] Říká se, že stejně jako Cesta mudrců existuje ještě jiná Cesta, ta válečníka, která svědčí Japonsku. Toto je v zásadě omyl nevzdělance, který pramení z myslí příliš prostoupených moderními způsoby. [...] Člověk neznalý věří, že samurajské rodiny si předávaly způsoby rozdrcení protivníka silou zbraní a cenění si jednoduchého přímého směru ve všem, a že toto je "Cesta válečníka" předávána od nejzazších dnů Japonska.


Záměrně zde pro tuto chvíli neuvádím autora tohoto citátu, aby bylo možno si především nezaujatě vychutnat kontrast dotyčné myšlenky se snahou některých japonských intelektuálů "vytvářet" bušidó :D...

Samozřejmě, že oba citáty jsou vytrženy z kontextu. Kontext se částečně pokusím doplnit později...

Bohužel tento druhý citát mi bez kontextu nedává smysl vůbec žádný a taky mi připadá neúplný, jakoby useknutý v půli.
Je toho víc, než kolik oko postřehne ...
Uživatelský avatar
zm
 
Příspěvky: 183
Registrován: 3.5.2007, 8:23

Příspěvekod Jura » 23.11.2008, 14:33

Zaměřím se tady na problém prvního citátu...

zm píše::D Dobrý, dost dobrý. Docela by mě zajímal sociální původ a status autora citátu.:D


Velmi příhodná otázka. Sokó Jamaga (1622-1685) byl filosof, intelektuál, student válečnických umění a strategií, a také student neokonfucianismu Razan Hajašiho. Rozhodně tedy nemohl pocházet z nížší společenské vrstvy (jednak by jako rolník či řemeslník nejspíš neměl potřebné vzdělání pro podobná vyjádření, a jednak by si asi nemohl dovolit samuraje kritizovat :wink:), Jamaga sám byl samurajského původu, jako rónin pak sloužil coby "poradce" různým daimjóům a jeho teze našly široké odezvy i u samotného šógunátu...

... a tady je namístě doplnit jeho citát a zasadit jej do širšího kontextu Jamagovy ideologie:

Existují čtyři kasty: samurajové, rolníci, řemeslníci a obchodníci. Samurajové užívají své mysli, rolníci a ti pod nimi užívají svých svalů. Ti, kteří používají svou mysl, jsou nadřazeni; ti, kteří používají své svaly, jsou podřazeni. Ti, kteří používají svou mysl, mají široké vize, vysoké ideály a hlubokou moudrost. Rolníci a lidé nižšího zařazení pracují jenom proto, aby se uživili. Pokud by byly tyto pozice naopak, v zemi by panoval přinejmenším nesoulad, v horším případě chaos.


Jak je vidět, Jamaga ve skutečnosti nekritizuje samuraje za nicnedělání. Naopak, obhajuje jejich pozici na vršku edské společenské hierarchie, a za účel jejich existence identifikuje intelektuální aktivity. Do jisté míry se snažil obhajovat neo-konfucianismus, a samuraje jako jeho vykonavatele. Reflektoval tak společenskou realitu v období Edo, kdy samurajové nejsou válečníky, nýbrž především administrátory. Vytváří tak jednak kult samuraje jako "superčlověka", který je všem ostatním nadřazen již nejen z pozice fyzické síly (jako tomu bylo v dobách válek), ale i z pozice intelektu. Právě v takovémto kontextu se rodí (či šířeji uplatňuje) idea bunbu rjódó - tedy "dvojaké cesty štětce a meče".

Všimněme si zde několika věcí. Předně, Jamaga předkládá hierarchický systém, kdy na vrcholku jsou ti, kteří konají "hlavou", a pod nimi ti, kteří konají "tělem", jako a priori jediný správný, nevysvětluje jej - toto je konfuciánské dogma, které vychází právě z vertikálního pojetí společnosti, které odráží "přirozený stav Nebes a Země", a který je neměnný. Také se zde objevuje zajímavý kontrast k podobě samurajů z dob před obdobím Edo, tedy v dobách, kdy tu nebyli od toho, aby pracovali "hlavou", ale aby pracovali "tělem" (mečem).
V neposlední řadě je tu vidět jistá odlišnost pojetí role samuraje u Jamagy a u Jamamota v Hagakure. Jamamotovi nešlo o to, aby samuraj měl vyšší ideály a sloužil jako model všem ostatním vrstvám společnosti. Pro něj byla nejvyšším a jediným ideálem věrnost a oddanost pánovi (a tím neměl na mysli šóguna ani císaře).

Jamaga svoje pojetí samurajské etiky nazval šidó 士道.
Jamamoto v Hagakure použil pro své pojetí samurajské etiky výrazu bušidó 武士道.
V základu mluví oba o tomtéž fenoménu (my mu dnes říkáme obecně bušidó), ale u každého z nich nabírá tento fenomén odlišnou a specifickou formu. Domnívám se, že poměrně výstižně to ilustrují právě ony dva pojmy. Oba dva lze do češtiny jednoduše přeložit jako "cesta samuraje". V japonštině však v každém z dotyčných dvou výrazů má "samuraj" drobnou nuanci odlišnosti významu. Jamagovo šidó už totiž neobsahuje znak bu/mu 武, tedy znak, který označuje "boj" (či bojové umění). Jamagovo bušidó (čili šidó) by tedy šlo interpretovat jako "cesta nebojujícího (intelektuálského) samuraje". Toto pojetí bylo v dané době velmi moderní - reflektovalo tehdejší skutečnou situaci samurajů. Oproti tomu Jamamotovo pojetí bušidó (tedy "cesta bojujícího samuraje (válečníka)") lze chápat spíše jako projev nostalgie za časy dávno minulými :).
Naposledy upravil Jura dne 28.2.2009, 13:26, celkově upraveno 1
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod Jura » 12.12.2008, 13:14

Nedávno jsem tu zmínil dva zajímavé citáty týkající se bušidó. K tomu Jamagově jsem se vyjádřil výše. Tak teď ještě zkusím objasnit druhý citát...

Jura píše:Nic jako Bušidó, "Cesta válečníka", neexistuje. Existují jenom Bugei, "bojová umění". V rámci Cesty neexistuje žádná (vyčleněná) "Cesta písma" ani "Cesta zbraní". [...] Říká se, že stejně jako Cesta mudrců existuje ještě jiná Cesta, ta válečníka, která svědčí Japonsku. Toto je v zásadě omyl nevzdělance, který pramení z myslí příliš prostoupených moderními způsoby. [...] Člověk neznalý věří, že samurajské rodiny si předávaly způsoby rozdrcení protivníka silou zbraní a cenění si jednoduchého přímého směru ve všem, a že toto je "Cesta válečníka" předávána od nejzazších dnů Japonska.


Autorem tohoto citátu je Nabemacu Ogjú (1666-1728), známý spíš pod jménem Sorai. Byl to jeden z nejvýznamnějších konfuciánských učenců období Edo. Již od mládí projevoval velmi bystrý intelekt a nadání pro studium klasické čínštiny a čínských autorů. Hloubka jeho vzdělání v konfucianismu jej dovedla tak daleko, že jako jeden z prvních si mohl dovolit odmítnout neo-konfuciánskou metafyziku a "scholastiku" (která vzkvétala v období dynastie Song), a odkazovat přitom na původní formu Konfuciova učení (kterou v té době již znalo nebo bylo schopno číst a porozumět jenom relativně málo učenců), v níž hraje prim především etika.
Sorai se snažil poukázat na to, že Cesta je pouze jedna, ale tato je vázána na jazyk, jenž se vyvíjí. Proto se také vyvíjí Cesta. Kritizoval tím snahu mnoha konfuciánců o přijímání učení v jeho historické podobě, bez toho aby bylo pochopeno a přijímáno v jazyce a duchu současné doby. Potažmo tím kritizoval i snahu lidí jako Jamamoto, kteří idealizovali etiku historických období (především období sengoku - válčících států).
Návod jak ke studiu Cesty "správně" přistupovat, předkládá v díle Bendó 弁道 (Obhajoba Cesty). Zdůrazňuje, že předpokladem k poopravení mylných názorů o Cestě je studium "starých slov a frází" (tedy starých jazyků) a skrze ně pochopení původního smyslu, jenž má být následně převeden do jazyka a myšlení současné doby.

Je zjevné, že Sorai přistupoval ke studiu Cesty přísně metodologicky, k čemuž měl asi lepší předpoklady, než kdokoliv jiný. Odmítal neo-konfuciánské interpretace své doby, které považoval za překroucené, a místo toho se obracel k samým kořenům Konfuciova učení. Nejspíš právě z toho důvodu považoval představu o existenci několikeré Cesty (Cesty literáta, Cesty obchodníka, Cesty válečníka apod.) či rozštěpení Cesty na vícero pramenů za produkt myšlenek "nevzdělanců" (tedy intelektuálů či lidí, kteří nebyli dostatečně vzdělaní v klasické čínštině a ve starých Konfuciových textech). Pro něj existovala jenom jedna (pravá) Cesta, založená na etice, společná všem lidem (jak mudrcům, tak vládcům, válečníkům či prostému lidu). Pro podobné tvrzení měl jistě silnější argumenty, než kdokoliv jiný v té době...
Naposledy upravil Jura dne 28.2.2009, 13:29, celkově upraveno 1
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Nitobe vs. Jamaga vs. Jamamoto

Příspěvekod Jura » 15.12.2008, 14:40

Už někdy dřív jsem tu poukazoval na zajímavé odlišnosti mezi pojetím bušidó u Inazó Nitobeho, Sokó Jamagy a Cunetomo Jamamota. Objasňoval jsem, že tam, kde Nitobe vytváří "meidžiovské bušidó", vytváří Jamaga s Jamamotem bušidó edské. Za hlavní rozdíl v etickém systému těchto dvou skupin jsem označil to, že zatímco pro edské intelektuály typu Jamamota, Jamagy, Júzan Daidódžiho aj. bylo bušidó (případně budó či šidó) vyhrazeno samurajské vrstvě, u meidžiovských intelektuálů jako byli Nitobe, Jamaoka či Učimura bylo bušidó něčím, co dalece přesahuje (tehdy již neexistující) samurajskou vrstvu společnosti, tedy etickým kodexem všech Japonců - "duší Japonska".

Chtěl bych zde však ještě jednou poukázat na to, že i v rámci edského bušidó existovala výrazná diverzita pojetí (už jsem se o tom jistě zmiňoval v minulosti). Nejen v názvosloví či obsahu ideologie, ale i v tom, komu má být bušidó určeno.

Sokó Jamaga byl učenec, který podobně jako jeho žák Júzan Daidódži procestoval velkou část Japonska, setkával se s mnoha lidmi, samuraji v různých oblastech, a při formulování svého (bu)šidó také na samurajskou vrstvu jako celek myslel. Mluví-li tedy o "samuraji" (buši), má tím na mysli všechny samuraje podřízené šógunátu (tedy prostě všechny). Jelikož základem Jamagova etického konceptu byl konfucianismus, vybízí také při pojetí bunbu rjódó ke studiu konfucianismu, čínských i japonských klasiků, zkrátka ke vzdělanosti (literátnosti) ve všech ideových zdrojích...

Oproti němu Cunetomo (Džóčó) Jamamoto nikdy nevytáhl paty z rodného knížectví Saga na Kjúšú, a vnější svět jej moc nezajímal (zjevně dělá dělící čáru mezi "(svým) bušidó" a "egoistickým kansaiským bušidó"). Zajímaly jej především záležitosti vlastního klanu (Nabešima), vlastního knížectví a to, jak dát samurajům v něm návod k jeho nejlepšímu spravování. Jamamota "bušidó" jiných samurajů příliš nezajímá. Mluví-li tedy o "samuraji" (buši), má tím na mysli úzký okruh samurajů klanu Nabešima. Jeho poněkud obecné výrazy a fráze jako "samuraj by měl..." nebo "... svého pána..." by tedy v daném kontextu bylo záhodno interpretovat jako "sagský samuraj (klanu Nabešima či Rjúzódži) by měl..." a "... pána rodu Nabešima..." atd. Také při studiu "moudrosti předků" nevybízí Jamamoto ke studiu širšího spektra pramenů (buddhismu či konfucianismu). Podle něj by se měl samuraj věnovat pouze studiu odkazu předků rodu Nabešima. Vše ostatní s ním nesouvisí, koneckonců "... ani Šákjamuni, ani Konfucius, ba dokonce ani (velcí válečníci jako) Masašige Kusunoki nebo Šingen Takeda nebyli ve službách rodu Rjúzódži a Nabešima, a jejich učení tedy není v souladu s tradicemi našeho kraje." a "jiné učení (než moudrost předků našeho rodu) je pro vazaly našeho klanu bezcenné...". Je však třeba podotknout, že ani Jamamoto se vlivu konfucianismu a buddhismu nevyhnul, své "čtyři přísahy" pojmenovává buddhistickým termínem "šiseigan" 四誓願, třetí přísaha je zjevně konfuciánského charakteru...

Jak je vidět, cílový čtenář (a také objekt bušidó) je u Jamamota užší než u Jamagy, a užší u obou než u Nitobeho (jenom pro zajímavost, profesor Širó Išii tvrdí, že Nitobeho současník Šigenobu Ókuma - významný státník období Meidži, který byl původem samurajem pocházejícím z knížectví Saga Jamamotovo Hagakure údajně vůbec neznal, což napovídá o tom, v jak úzké okruhu samurajů bylo Jamamotovo bušidó čteno). Podle Išiiho je však esencí bušidó právě to, že kdokoliv může tvrdit, že jeho bušidó je tím správným.

Na to, komu byl text určen a za jakým účelem byl psán, bychom dle mého měli brát ohled při interpretaci jakéhokoliv textu (diskursu), pokud se touto interpretací chceme přiblížit tomu, co chtěl skutečně autor sdělit...

Pozn.1: Rjúzódži je jméno klanu, který v knížectví Saga vládl před Nabešimy.
Pozn.2: Hagakure začalo být v Japonsku šířeji známo až kolem roku 1910, v tisku vyšlo poprvé až v roce 1916.
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Bušidó - meč vs. luk

Příspěvekod Jura » 28.2.2009, 14:12

V našem dnešním pojetí samuraje a potažmo bušidó existuje velmi silná vazba mezi samurajem a mečem. To, že "meč je duší samuraje" je jedna z nejcitovanějších myšlenek ve vztahu k samurajům... Ovšem asociace bušida a meče se nemusí zdát vždy tak jednoznačná...

Pokusíme-li se hledat kořeny bušida někde v období Kamakura (či o něco málo dříve, v druhé polovině období Heian, kdy se samurajská vrstva formuje), můžeme se mj. zaměřit na dva zdroje:
- historické prameny spojené s válčením (a válečnictvím)
- texty spisů rodových ponaučení, tzv. kakun 家訓 (někdy též kjókun 教訓) a také literární texty ze skupiny gunkimono ("záznamy vyprávění z válek")

V prvním případě velmi záhy zjistíme, že v dobách zrodu a prvotního vývoje samurajské vrstvy nebyl meč primární zbraní těchto válečníků. Samurajové se rekrutovali nejčastěji z mužských potomků venkovské šlechty (která sama byla tvořena "odpadlými" větvemi rodů šlechty dvorské, proto také často nesly jméno Minamoto 源). To, co jim dávalo válečnou dominanci, bylo především využití koní (kteří se do Japonska dostali až někde v 5. stol. n. l., a u vyšší dvorské šlechty našli jenom pramalého uplatnění). Jejich primární zbraní potom byl luk a šípy. Lze se o tom přesvědčit na starých vyobrazeních, jako je např. Móko šúrai ekotoba 蒙古襲来絵詞 (někdy z let 1275–1293). Na této malbě vztahující se k mongolským invazím do Japonska je jasně patrné, že zatímco pěší bojovníci jsou vyzbrojeni meči, kopími a naginatami, samurajové na koních jsou kromě meče vyzbrojeni luky a šípy. Luk lze tedy v tomto období považovat za jakési samurajské privilegium, odznak samurajského statutu (podobně, jako v období Edo daišo).

Obrázek

Tento prvek (tedy primární pozici luku a v podstatě až sekundární pozici meče) nám potvrdí i zkoumání druhého zdroje - textů gunkimono a spisů kakun. V etických a válečnických spisech pozdějšího období Edo je již s bušidem asociován meč. Jedním z vysvětlení, které se nabízí, je všeobecný úpadek luku jako zbraně po úspěšném zavedení mušket O. Nobunagou během Období válčících států. Podíváme-li se však na starší spisy (z období Kamakura), a budeme-li v nich hledat výraz, jímž je "cesta samuraje" (tedy jakýsi etický kód) označována, nejčastěji narazíme na následující výrazy:

kjúba no miči 弓馬の道 "cesta luku a koně"
kjúsen no miči 弓箭の道 "cesta luku a šípu"
jumijatori no narai 弓矢取の習い "učení lučištníka"
apod.

V nejstarších samurajských textech je tedy synonymem samuraje lučištník ("ten, který třímá luk a šípy"). Možná by tedy nebylo vůbec od věci uvažovat v následujících dimenzích: Duší samuraje (v počátečních obdobích jeho existence) není meč, nýbrž luk... :).
Já osobně bych předpokládal, že k přenesení akcentu z luku na meč (coby symbolu samuraje) došlo až v období Edo...
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Re: Bušidó - meč vs. luk

Příspěvekod birch » 9.3.2009, 8:47

Jura píše:V nejstarších samurajských textech je tedy synonymem samuraje lučištník ("ten, který třímá luk a šípy"). Možná by tedy nebylo vůbec od věci uvažovat v následujících dimenzích: Duší samuraje (v počátečních obdobích jeho existence) není meč, nýbrž luk... :).
Já osobně bych předpokládal, že k přenesení akcentu z luku na meč (coby symbolu samuraje) došlo až v období Edo...


Na www.kjudo.cz se uvadi podobna myslenka (na hlavni strance) Takze to asi tak bylo. Mimochodem Juro, existuje v cestine nejak kniha popisujici dejiny Japonska? Popripade, jakou by jsi doporucil?

citace z kjudo.cz:
Luku a šípu se dosud používá při mnoha šintoistických, především očistných rituálech. Luk měl samozřejmě velice důležitou funkci i ve válečnictví, stál dokonce přímo u zrodu samurajů, neboť byl původně jejich jedinou zbraní. Obnovené kjúdó vzniklo kombinací dvou tradičních škol (Ogasawara a Heki).
Uživatelský avatar
birch
 
Příspěvky: 644
Registrován: 20.11.2007, 12:27

Příspěvekod Patrick » 9.3.2009, 9:08

To není chlapi žádná novinka. Problém bude spíš v té nepřiřaditelnosti duše luku z mnoha důvodů. Jednak je otázkou, jestli dát duši luku, nebo šípu, který vystřelujete na protivníka! K čemu by jste promlouvali? Někdo k luku, někdo k šípu. Další věcí je to, že meč je kontaktní zbraň, vyžadující mnohem větší osobní statečnost a nasazení ducha při boji. Luk můžu ovládat z bezpečí. A navíc při výrobě mečů pracovali kováři často již s myšlenkou na konkrétního bojovníka. Modlili se při výrobě apod. Je něco takového známo i přo stavbě luku? To jsou minimálně hned tři důvody, co mě v rychlosti napadají jako příčina, proč není snadné "přisoudit" duši luku. Nebo šípu? 8)
Analyzátor
Patrick
 
Příspěvky: 1417
Registrován: 25.10.2007, 9:11
Bydliště: Šumperk

Re: Bušidó - meč vs. luk

Příspěvekod Jura » 11.3.2009, 0:07

birch píše:Mimochodem Juro, existuje v cestine nejak kniha popisujici dejiny Japonska? Popripade, jakou by jsi doporucil?


V češtině samozřejmě knihy popisující dějiny Japonska existují, ale ona je to sama o sobě natolik široká oblast, že jednou knihou to samozřejmě komplexně postižitelné není, a proto i všechny knihy shrnující japonské dějiny jsou nutně zestručněné (z principu). Jde tedy jednak o to, která část japonských dějin by nás zajímala víc, a taky o to, jaký přístup k historii hledáme...

Na trhu jsou zhruba tři historiografické práce v češtině, které stojí za zmínku:

a) Dějiny Japonska - autorka Zdeňka Vasiljevová
b) Dějiny Japonska - autoři E. O. Reischauer, A. M. Craig
c) Dějiny Japonska - autoři R. Mason, J. Caiger

ad a) Legendární kniha, která obzvláště k dávnější historii Japonska přistupuje velmi podrobně. Dnes už se s ní ale setkáme nejspíš jenom v knihovnách, antikvariátech či bazarech. Ze všech dosavadních prací v češtině je asi nejpodrobnější, ale vyšla v 70. letech a tím je taky poznamenaná - k dějinám Japonska přistupuje z hlediska marxistické historiografie, což je zjevně zcestné (a násilné hledání nějaké japonské "dělnické" třídy, na jejíž cestě k revoluci by se dal pozorovat historicko-společenský vývoj tak, jak to vidí právě tato metodologie, v japonském kontextu prostě selhává). Když se ale člověk povznese nad socialistickou rétoriku, kterou je kniha prošpikována (a když bude brát poslední část - 20. stol. - jenom jako "pro zajímavost"), je tato kniha výtečným a dosti podrobným úvodem do historie Japonska (s důrazem na společensko-politické dění).

ad b) Tato práce od renomovaných odborníků, špiček ve svém oboru (včetně překladatelů, obzvláště poslední kapitola z pera dr. Sýkory v druhém vydání knihy) v mnohém má to, co předchozí kniha ne - a naopak. Na můj vkus příliš stručné je zpracování dějin předmoderních. V otázce dějin moderních (tedy cca od 2. pol. 19. stol.) je však tato kniha na výši. Není tak silně zatížena ideologií, Japonské dějiny se snaží vnímat více v širším kontextu a mnohdy komparativně. Pro někoho, kdo potřebuje "něco rychlého", je tato kniha asi ta pravá volba.

ad c) Nejnovější publikace (nad jejíž českou formou dohlížela dr. Kraemerová) se spíš než na společensko-politické spektrum dějin snaží ubírat více kulturním směrem. Obsahuje mnoho cenných zdrojů, ale jako celek (s ohledem na informační hodnotu v oblasti historiografie) mi přijde poněkud nekompaktní. Nicméně, už proto, že je jedna ze tří, stojí za pozornost...

Kterákoliv z výše zmíněných tří publikací by ovšem měla vážnému zájemci o japonské dějiny sloužit ne víc než jako stručný úvod do problematiky. Jakmile člověk získá trochu obecný přehled, měl by po konkrétnějších informací z jednotlivých období jap. dějin sahat do zdrojů cizojazyčných. V angličtině je vynikající šestisvazková série The Cambridge History of Japan. V oblasti moderních a těsně předmoderních dějin by se pak asi těžko hledala lepší publikace, než je The Making of Modern Japan od Mariuse B. Jansena. Na jiná období (a různé oblasti společenského života) pak samozřejmě jiné zdroje... Osobně bych pak asi obzvlášť doporučoval několikadílnou sérii Sources of Japanese Tradition...

Potom už bude člověk asi docela solidně vybaven na to, aby mohl tvrdit, že dějiny Japonska zhruba zná... a může přejít ke zdrojům přímo japonským :wink:...
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod Jura » 11.3.2009, 0:07

birch píše:stál dokonce přímo u zrodu samurajů, neboť byl původně jejich jedinou zbraní.


To je asi trochu příliš přehnané tvrzení... U zrodu samurajů nestál luk, ale společenské, politické a ekonomické podmínky v Japonsku v období Heian 8)... Luk také nebyl jedinou zbraní (to by bylo téměř jako tvrdit, že válečníci začali v Japonsku používat meče až v období Heian... tomu snad nikdo nevěří). Ale faktem je, že luk ve spojení s koněm dával jisté skupině bojovníků (kterým můžeme říkat buď "samurajové" nebo "protosamurajové") poměrně výraznou válečnou výhodu, což jistě přispělo k jejich vzestupu...

Patrick píše:Problém bude spíš v té nepřiřaditelnosti duše luku z mnoha důvodů.


No, já jsem taky netvrdil, že v japonském pojetí má luk nějakou duši... Duši (ve smyslu "identitu") má samuraj (člověk), a v prvních fázích existence samurajů byl právě luk jejím symbolem - právě proto, že byl nejvýznamějším nástrojem "služby" (tj. boje) - saburai. Proto tedy to metonymické vyjádření, že "luk byl duší samuraje": Samuraje činila samurajem především jeho společenská funkce - služba - služba v boji - a k tomu byla zbraň (v počátcích tedy především luk) nezbytná...

Patrick píše:Jednak je otázkou, jestli dát duši luku, nebo šípu, který vystřelujete na protivníka


Nemyslím, že staří Japonci nutně museli řešit toto dilema... oni totiž nemuseli nutně vidět luk a šíp odděleně, jako dvě entity... Ve starém názvosloví máme ostatně výraz jako jumija, což je v podstatě jedno slovo (označující "luk+šíp"). Ale jak už jsem psal, tady asi nešlo ani tak o "vkládání" duše do objektu, ale spíš nalézání něčeho magického v objektech. Tady asi hrála roli jednak animistická perspektiva světa (která umožňuje nacházet kami téměř v jakýchkoliv objektech), která se ostatně projevovala i tak, že japonština nedělala rozdíl mezi živým a neživým (obojí bylo mono). V případě luku pak tato magičnost spatřována nejspíš byla - jednak ve schopnosti zabít někoho/něco na dálku (to je hodně "magický" úkon) a jednak ve zvuku, který luk a šíp při výstřelu doprovází... To jsou ostatně i jedny z věcí, které v kjúdó apod. přetrvaly dodnes (já osobně nevěřím, že by byly "dodatečně přidány")...

Patrick píše:Další věcí je to, že meč je kontaktní zbraň, vyžadující mnohem větší osobní statečnost a nasazení ducha při boji. Luk můžu ovládat z bezpečí. A navíc při výrobě mečů pracovali kováři často již s myšlenkou na konkrétního bojovníka. Modlili se při výrobě apod


Zde si opět nemyslím, že luk by byl brán jako "zbraň zbabělce", za tu byla až později považována puška... především asi proto, že efektivně ovládat luk není v bitevní vřavě (a ještě při jízdě na koni) nikterak jednoduché. Odvaha a bojové nasazení asi roli hrály, ale řekl bych, že v počátcích, kdy se samurajové formovali, bylo asi důležitější to, jak efektivně dokázal válečník "sloužit", tj. zabíjet a chránit tak majete toho, kdo si jej najal... K vzestupu důrazu na odvahu a bojové nasazení došlo možná až v období Kamakura, kdy byly upevněny vazby mezi samuraji a konkrétními pány...
Co se týče "vkládání" duše do zbraně řemeslníkem, je zřejmé, že meč je v tomto ohledu oproti luku asi specifický (i když to, že nemám po ruce doklad o tom, že by se se stejným rituálním zaujetím vyráběly luky neznamená, že něco podobného můžeme u výrobců luků popřít). Ale jak už jsem zmínil výše, jednak si nemyslím, že to, že "meč má duši" znamená totéž jako že "meč/luk je duší samuraje", a jednak se v tuto chvíli domnívám, že k onomu vzestupu prestiže meče coby "(symbolického???) prostředku služby", a potažmo asociaci meče s "duší samuraje" došlo až v pozdějších etapách samurajské existence...
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod Patrick » 11.3.2009, 15:47

Jura to jako vždy pochopil a uchopil po svém, a to je jistě i dobře. Jenom termíny jako zbraň zbabělce, vycházející z jeho hlavy, by bylo dobré nevkládat do textu, který píše po citaci někoho jiného. Potom to totiž vypadá, že si to snad myslí ten, kterého cituje, a to je v tomto případě vyloženě hloupost a nepochopení myšlenky. V životě bych si nedovolil tvrdit, že luk je zbraní zbabělce, protože kjúdo velmi respektuji. A popravdě nechápu, jak jsi k této úvaze Juro došel. Mít na něco klid a mít možnost střílet i z bezpečí krytu není totéž, jako být zbabělec!
Analyzátor
Patrick
 
Příspěvky: 1417
Registrován: 25.10.2007, 9:11
Bydliště: Šumperk

knihy o historii Japonska

Příspěvekod birch » 13.3.2009, 13:08

Juro, diky za ty knihy.
Uživatelský avatar
birch
 
Příspěvky: 644
Registrován: 20.11.2007, 12:27

Příspěvekod Jura » 13.3.2009, 14:45

Patrick píše:Jura to jako vždy pochopil a uchopil po svém, a to je jistě i dobře. Jenom termíny jako zbraň zbabělce, vycházející z jeho hlavy, by bylo dobré nevkládat do textu, který píše po citaci někoho jiného. Potom to totiž vypadá, že si to snad myslí ten, kterého cituje, a to je v tomto případě vyloženě hloupost a nepochopení myšlenky. [...] A popravdě nechápu, jak jsi k této úvaze Juro došel.


OK, mylně jsem interpretoval... Ale ne bezdůvodně (tedy vysvětlím, jak jsem k této úvaze došel). Ty jsi totiž, Patricku, napsal, že "meč [...] vyžaduje mnohem větší osobní statečnost", což jsem pochopil tak, že "luk vyžaduje mnohem menší osobní statečnost (než meč)" (jaksi prostě z hlediska formální logiky textu), a tedy že ten, kdo používá meč je statečnější než ten, kdo používá luk. Pokud vezmeme meč za základ (za nulu na pomyslné ose), pak luk nás logicky vede do záporných hodnot (tudíž směrem k pomyslným hodnotám "zbabělosti", protože "statečnost" a "zbabělost" v češtině chápeme jako antonyma, tedy jako opačné póly, jejichž stupeň lze obrazně vyjádřit na ose). Interpretace že "luk je zbraní zbabělce" tedy byla hyperbolická, ale podmíněná tím, co jsi napsal 8)...

Patrick píše: V životě bych si nedovolil tvrdit, že luk je zbraní zbabělce, protože kjúdo velmi respektuji.


Tady se přiznám, že jsem moc nepochopil vztah "odvahy/zbabělosti" a kjúdó (když už jsi použil "protože")... Nedokážu si dost dobře představit, jak se kjúdó může v těchto dimenzích pojímat...

Patrick píše:Mít na něco klid a mít možnost střílet i z bezpečí krytu není totéž, jako být zbabělec!


Při hlubším pitvání této formulace bych snad i souhlasil... Nicméně prvotní asociace nám jaksi předestírá, že jelikož boj/akce v nebezpečí (života) vyžaduje odvahu (překonat strach o svůj život či pud sebezáchovy), boj/akce z bezpečí úkrytu toto spíš nevyžaduje (a na stejné ose, kterou jsem načrtl výše je tedy asociace se zbabělostí přirozená). Viz i dnes zcela běžné pojetí bombardování či ostřelování raketami z bezpečné vzdálenosti (výšky, úkrytu apod.) jako "zbabělá forma boje" (ve srovnání s bojem mimo bezpečnou vzdálenost, úkryt atd.)...

Tak toliko k mojí mylné interpretaci Patrickových myšlenek (snad ti, Patricku, postačí, že jsem mylnou interpretaci uznal, a pokusil se vysvětlit její příčiny) 8)... Nyní se tedy můžeme opět vrátit k tématu podstaty samuraje, bušidó apod.
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod Patrick » 13.3.2009, 15:17

Já mám pocit, že statečnost není bod nula, ale dost v kladných číslech, proto cokoliv jiného ještě nemusí být zbabělost, ale může být třeba na té nule. To je rozdíl mezi optimistou a pesimistou. :D
Ale slušně řečeno vyse... se na to, dnes je blbý datum a já v něm nechci nic zásadního řešit.
Analyzátor
Patrick
 
Příspěvky: 1417
Registrován: 25.10.2007, 9:11
Bydliště: Šumperk

Kódanša

Příspěvekod Jura » 28.4.2009, 14:50

Při zkoumání fenoménu bušidó (stejně jako v jiných případech) nelze než postupně skládat mozaiku střípků z různých zdrojů (jak už jsme zde nastínili nejednou). Jedním ze zajímavých a důvěryhodných zdrojů se v tomto smyslu jeví japonská několikasvazková encyklopedie Kódanša 講談社. Pro zajímavost zde vkládám (v hrubém překladu z angličtiny) to, co se v ní píše k heslu "bushidō" :) (snad mě ochránci autorských práv nepostaví na pranýř):

Bušidó 武士道
(doslova „Cesta [道 ] válečníka [武士 buši]”). Pojem, který vešel do obecného užívání během období Edo (1600–1868) aby označoval etický kodex vládnoucí samurajské vrstvy. Bušidó zahrnovalo nejen bojového ducha a dovednosti se zbraněmi, ale též absolutní loajalitu k pánovi, silné vědomí osobní cti, oddanost službě a odvahu (bylo-li třeba) obětovat život v boji či v rituálu.
Ačkoliv bušidó přijalo svoji zralou podobu jako vědomě formulovaný etický systém a válečný kult až v 17. a 18. století, válečnická vrstva ovládala politický život v Japonsku od dob ustanovení kamakurského šógunátu Minamoto no Joritomem ke konci 12. století. Ještě před tím působily válečnické družiny vnitřně pojené příbuzenskými vazbami, oblastními svazky a naprostou oddaností svému vůdci v okrajových provinciích někdy od 10. století s tím, jak docházelo k rozkladu ústřední císařské autority. Abychom tedy pochopili vývoj bušidó je zcela zásadní snažit se uchopit charakter rodící se válečnické etiky v těchto stoletích, obzvláště pak charakter vztahu mezi válečnickými vazaly a jejich feudálními vládci.
...
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Ranná válečnická společnost a bušidó

Příspěvekod Jura » 28.4.2009, 14:55

Heslo "bushidō" ve výše zmíněné encyklopedii pokračuje následujícím textem:

Ranná válečnická společnost a bušidó
Ve středověkých válečných kronikách a příbězích (軍記物 gunkimono) jako Hógen monogatari 『保元物語』, Azuma kagami 『東鏡』 či Taiheiki 『太平記』, které oslavují hrdinské činy středověkých válečníků, nacházíme výrazy „zvyky (učení) těch, kteří nosí luky a šípy“ (弓矢取る身の習 jumija toru mi no narai) a „zvyky (učení) východních válečníků“ (坂東武者の習 Bandó muša no narai). Tyto výrazy jasně odlišují zvyky a ctnosti vznikajících samurajských družin, obzvlášť těch z oblasti Kantó ve východním Japonsku, od „zvyků (učení) dvorské šlechty“ (公家の習 kuge no narai) a od „západních“ válečnických družin, jako byli Tairové, které se zapletly do sítí kultivované kjótské společnosti ke škodě svého válečnického ducha. Středověké válečnické rodové kodexy (家訓 kakun) předkládaly specifický etický standard pro samuraje, zdůrazňujíc absolutní loajalitu a odhodlání bojovat za pána na bitevním poli až do samotného konce. Přijímání těchto záznamů jako doslovného popisu skutečného chování či morálky masy středověkých válečníků však v sobě skrývá jistá úskalí. Svojí vlastní podstatou inklinovaly gunkimono k idealizaci hrdinství a ničemnosti. Spisy kakun byly často psány stárnoucími válečnickými vůdci za explicitním účelem dát návod jejich vybraným následníkům k tomu, jak si udržet autoritu a dostat ze svých stoupenců maximum.
Klíč k pochopení japonského válečnického étosu před obdobím Edo zjevně leží v pochopení středověkého vztahu mezi pánem a vazalem, zahrnující laskavost ze strany pána a službu ze strany vazala. Existuje několik různých interpretací tohoto vztahu. Historik Tecuró Wacudži tvrdí, že jádrem středověkého vztahu pána a vazala bylo „absolutní, bezpodmínečné sebezapření na straně vazala vůči pánovi.“ Proti tomuto idealistickému pohledu vystoupil Saburó Ienaga (* 1913) s tvrzením, že dotyčný vztah byl v zásadě ekonomický a smluvní: vazalova loajalita se mohla udržet jen do té doby, dokud byl pán schopen poskytovat laskavosti. Mezi těmito protipóly se nachází Masaharu Kawai (* 1914), který tvrdí, že takovéto idealistické nebo materialistické interpretace jsou příliš všeobecné na to, aby mohly objasnit komplexnost téměř pětisetleté válečnické historie. Kawaiova mnoham flexibilnější interpretace je ta, že někteří válečníci byli vázáni téměř bezpodmínečně ke svým pánům, zatímco jiní si užívali spíše více smluvního vztahu, přičemž síla vazby kolísala s převažujícími osobními, místními a historickými okolnostmi. Podle tohoto úhlu pohledu poskytovali závislí válečníci své služby a oddanost v souladu s přísnou válečnickou etikou a s minimálním přihlížením k materiální kompenzaci, zatímco nezávislejší válečníci prodávali svoji oddanost nejvyšší nabídce nebo libovolně měnili strany, aby co nejvíce znásobili své jmění. V souvislosti s bušidó před obdobím Edo tedy můžeme tvrdit, že ačkoliv specifický etický systém založený na absolutní oddanosti se zde postupně utvářel, mnoho válečníků věnovalo svým pánům svoji věrnost pouze podmínečně, sledovalo tento vztah jako quasi-smluvní a horlivě sledovalo své vlastní osobní zájmy. Vrtkavost věrnostních modelů buši byla jak příčinou, tak důsledkem fenoménu zvaného „podřazení získávají navrch nad nadřazenými“ (下克上 gekokudžó), jenž byl tak význačným rysem středověkého Japonska.

...

(Až budu mít zase chvilku zkusím přeložit další část a hodit ji sem.)
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

PředchozíDalší

Zpět na Život ve středověkém Japonsku

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron