sondaz do jap. spolecnosti

Moderátor: Eagle

sondaz do jap. spolecnosti

Příspěvekod birch » 1.7.2010, 7:48

Posilam odkaz na jeden film. dokument, je to takova sondaz do jap. spolecnosti ocima jednoho Brita a jeho znameho Naokiho. Davaji tak nahlednout do jejich problemu, jako je pracovni temto a pracovni naroky v Japonsku, psychicke nemoci a dusledky atd. z toho spojene. Je to delsi, ale urcite stoji za shlednuti.

Jeden svět 2010: Japonský příběh lásky a nenávisti
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/2 ... svet-2010/
Uživatelský avatar
birch
 
Příspěvky: 644
Registrován: 20.11.2007, 12:27

Re: sondaz do jap. spolecnosti

Příspěvekod Jura » 1.7.2010, 9:37

Boží!!! :twisted:
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Re: sondaz do jap. spolecnosti

Příspěvekod Fidelito » 2.7.2010, 8:34

zvolený pořad lze přehrávat pouze na území ČR

this content is not available at your territory
due to limited copyright


Az teraz lutujem naozaj, ze sa CSFR rozpadla, co to ma sakra byt ? :shock: :D Nemate to nahodou niekto nahrane ? :twisted: :D
Fidelito
 
Příspěvky: 11
Registrován: 2.2.2010, 12:29

Re: sondaz do jap. spolecnosti

Příspěvekod Agog » 5.7.2010, 20:49

To by mohlo otevřít oči spoustě romantickým snílkům. To je jako ve městě které je na očích je ultračisto, ale když člověk vidí tu část co není běžně vidět tak už to tak super není. Třeba kolem vlakových tratí.
Ale vrátit se tam zase chci.
Agog
 
Příspěvky: 504
Registrován: 29.7.2007, 8:22
Bydliště: Písecko Jč

Re: sondaz do jap. spolecnosti

Příspěvekod Jura » 25.6.2012, 11:43

Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Re: sondaz do jap. spolecnosti

Příspěvekod birch » 5.12.2017, 14:48

Z webu CSFD:
https://www.csfd.cz/film/255549-japonsky-pribeh-lasky-a-nenavisti/prehled/

Čtyřicátník Naoki z japonského města Yamagata žije se svou o polovinu mladší přítelkyní Yoshi v bytě s jediným malým pokojíkem. Naoki přitom před ekonomickým krachem v roce 1992 býval úspěšným mužem s novým BMW a několika prosperujícími rodinnými podniky. Během jediného dne se však ocitl na ulici a rodina se k němu otočila zády. Naoki proto změnil životní styl: pracuje na poště na poloviční úvazek a ve zbývajícím čase se věnuje domácím pracím. Yoshi pak v netradiční úloze živitelky pracuje patnáct hodin denně ve třech různých zaměstnáních. Tolik odlišností začíná prověřovat jejich vztah... Snímek se zaměřuje na obraz japonské společnosti, jak ho většinou neznáme - na každodennost obyvatel vydělávajících minimum potřebné k přežití. Sociálně kritický dokument ukazuje společnost orientovanou na výkon v jiném světle, v němž se zářné příklady pracovitosti mění ve vyčerpané trosky. Obstojí láska Naokiho a Yoshi v čase neúprosného kapitalismu?(Jeden svět)

--------------------------
Z http://a-dramas.blog.cz/1003/jeden-svet-2010-japonsky-pribeh-lasky-a-nenavisti-online
Japonský příběh lásky a nenávisti

Japan - A Story of Love and Hate
70 min., 2008
Režie: Sean McAllister
Info, profil dokumentu
- sociálně kritický dokument, který zobrazuje soudobou japonskou společnost z velmi netradičního úhlu, protože své diváky vtáhne do všední každodennosti Japonska, do života lidí, jejichž příjmy se pohybují na úrovni životního minima.

A když žijete ze dne na den, je vám HDP druhé nejvýkonnější ekonomiky světa úplně na prdlačky. Ten důvěrně známý obraz (imidž, chcete-li) bohaté země zaslíbené tradicím jdoucím ruku v ruce s moderním životním stylem (poháněným silou zdravě dravého kapitalismu) v tu ránu mizí jako pára nad hrncem. Při pohledu z těch nejnižších příček společenského žebříčku vše vypadá docela jinak, než byste čekali. Velice křehce. Jako zrcadlo, které je z jedné strany slepé a z té druhé strany pak my, cizinci, často spatříme jen to, co si vidět přejeme.

Brit Sean McAllister vyrazil do Japonska s nelehkým úkolem, který se dal shrnout jako ambiciózní předsevzetí: "Hele, natoč něco o Japonsku... o tom, jaké je doopravdy. Třeba Tokio nebo tak něco."
A Sean natočil. (Avšak kupodivu nenatočil ani Tokio, ba ani "nebo tak něco." A navíc tamto Tokio to původně fakt být mělo... všechny žerty stranou.)

Víte, ono se vlastně teprve natáčí, protože právě potkal sympaťáka Naokiho. A my, jako diváci, vidíme prakticky totéž, co vidí režisér přímo v centru všeho dění, protože kamera (toho času povětšinou v rukou režiséra) je našima očima, ušima, pamětí i svědomím.

Máme štěstí, čtyřicátník Naoki nás pozval k sobě domů. A to je vzácná nabídka, která se naskytne jen zřídka.

Z těch, které jsem natáčel, je jediný, kdo mě nesoudí, kdo nečeká, že budu jako Japonci,
a komu nevadí, že dělám své pitomé britské chyby. I když mi včera řekl, že Brity nesnáší, ale mě má rád...
(...) Tohle je moje poslední šance se dostat Japonsku po kůži.
[Sean, v úvodu dokumentu]

Naoki žije se svou přítelkyní Joši, o polovinu mladší než-li je on sám, v malém bytě. V jednom maličkém tmavém pokojíku, úplně bez oken. Bydlí v městečku Jamagata, zhruba 500 km na severně od Tokia.
Kdysi Naoki jezdíval černým nablýskaným BMW, býval úspěšným podnikatelem. Jeho rodina vlastnila několik dobře prosperujích podniků. Pak přišel rok 1992 a tvrdá rána v podobě ekonomické krize: Naoki se ocitl ze dne na den na ulici, prakticky bez prostředků. Navíc se rozkmotřil s rodinou a ta se k němu nakonec obrátila zády.
A dnes?
Dnes je Naoki mužem v domácnosti, vaří, pere, uklízí (mno... sporadicky, aby se to toho pokojíku vůbec vešli), zcela navzdory všem zažitým pořádkům japonské společnosti. Považte, chlap hospodyňkou, která má tvořit doma rodinné zázemí...

Naoki pracuje jako pošťák - bohužel, jen na poloviční úvazek, což se rovná mizernému platu. Lepší práci ovšem nesehnal. A tak je zcela finančně odkázán na svou o mnoho let mladší přítelkyni, která se zcela netradičně stala živitelkou a nekorunovanou hlavou téhle podivné rodiny. Aby si ti dva vůbec měli šanci vydělat na nejnutnější živobytí, musí Joši zvládat hned několik zaměstnání, pracovat 15 hodin denně... a bojovat s vyčerpáním, depresemi a nedostatkem spánku.
Naoki jen bezmocně přihlíží s prázdnýma rukama. Každý večer unavenou Jošii uloží do postele jako malé dítě, zkušeně servíruje prášek se sklenicí vody, protože moc dobře ví, že jinak by Joši nejspíš usnout ani nedokázala.

Svět Naokiho a Joši se od sebe liší jako noc a den, až se divíte, jestli se ti dva k sobě vůbec hodí. Jestli k sobě vůbec patří. Jestli se mají rádi. Nebo na sebe na tom světě prostě čirou náhodou zbyli, a tak spolu žijí, protože jeden toho druhého nutně potřebuje k životu.
(A kdoví, možná to nebudou vědět ani oni sami...)

Zprvu nevýznamné odlišnosti mohou snadno začít ve vypjatých časech zlověstně skřípat. Naoki, který dávno ztratil sebevědomí, mužskou hrdost i důstojnou pozici živitele rodiny. Jeho nové druhé já se snaží proplout nejistotou současností, jak nejlépe dovede.
Joši, která za něj všechno platí. Ta, která všechno ztratila - možná teď s dalším novým zaměstnáním ztrácí i sebe samotnou - uprostřed beznadějně nekonečné lopoty, prášků na spaní a slov, které nikdy nestihne se svým druhem prohodit. Protože ona toho času doma tráví skutečně málo - a možná snad ani sama mluvit raději nechce. Nikdy to neměla v povaze, posmutněle krčí rameny Naoki, který mluví tuze rád...

Jsme tichými svědky jejich všedních starostí, obyčejných drobností i žertů, které Naoki vypráví Seanovi. Připadáte si jako jejich staří známí, tu se jdete podívat s Naokim do práce, dozvíte se všechny místní drby, tu vás zcela neočekávaně pozve na návštěvu kolega pošťák, přezdívaný Houbový muž. Jindy zaskočíte do automatu, obrátíte do něj pytel rýže a počkáte si, až síta s velkým randálem oddělí zrna od plev. Normálka. Pak se vrátíme domů, zase zpátky do temného pojíčku s charakteristicky bledým, jemně nažloutlým světlem žárovky. A tam s obavami sledujete, jak Naoki a Joši ve svém vztahu balancují kdesi mezi láskou i nenávistí (a dumáte, co na to asi řeknou její rodiče, protože téhle zdvořilostní návštěvy se Naoki - pomalu stejně starý jako Jošiin otec - velmi obává a stále ji odkládá, inu... již několik let).

...
Je-li řeč o titulním "japonském příběhu lásky a nenávisti," pak vězte, že ten příběh není jen jeden. Celým dokumentem se prolíná hned několik vyprávěcích rovin:
- Sean a jeho role vypravěče-všímavého pozorovatele (a rodinného kamaráda)
- Naokiho portrét (jeho myšlenky, žerty, postřehy, životní příběh)
- Práce, každodenní povinnosti
- Rodina (vztah Naokiho a Jošie, Naoki versus Jošiina rodina, Jošiin otec, vyprávění Houbového muže)

---
"Vždyť - vy jste ale strašně chudí," zvolá Sean.
"Ne, my jsme normálně chudí," opáčí Naoki (a zdá se, že se směje dobrému vtipu). Joši souhlasně přikyvuje. "Tohle je normální japonská chudoba," Naokiho gesto obejme malý pokojík bez oken, "Seane, jestli můžeš, ukaž to celému světu, ukaž to všem... "

...
==== Appendix pro otrlého čtenáře, vyzrazuje a komentuje části daného díla===
=== pozor sl. Gitík neumí myslet stručně, natož psát, čtěte na vlastní nebezpečí ====


Práce a každodenní povinnosti se schovávají za maskou, pod níž se rozpoadá sen o zemi zasvěcené dokonalosti v každém směru. Za pedantsky slepým důrazem na výkon, výsledky, příkladnou pracovitost se schovává odlištění společnosti. Co zaměstnanec na poště, to doručená složenka, procenta prodejnosti, číslo.
S úderem osmé hodiny ranní se všichni zaměstnaci místní pošty sejdou v kanceláři a se železnou pravidelností sborově předvádí ukázkovou rozcvičku, aniž by to někomu přišlo divné, směšné nebo přinejmenším lehce výstřední.
Jak jsem tak sledovala ten poštovní slet sokolů a vzpomínala, že jsem nejrůznější rozvičky všeho druhu celý život programově sabotovala již od mateřské školky, tváří v tvář cvičícímu Naokimu s nečitelným výrazem ve tváři, jsem si připadala jako dekadentní vyvrhel bojující za dětinsky pošetilou svébytnost vlastní maličkosti. On prostě drží hubu a krok, mlčí a cvičí. Kdoví, co si myslí...

A když Naoki špitne do kamery: "A tak to tady vypadá pořád, každý den..." a pak za ním pošťáci v kroužku skandují hesla typu "Dneska na motorce bez nehody!" nebo ještě lepší "Pozor na chodce! Pozor na chodce!!! POZOR NA CHODCE!!!" už jen nevěřícně zírám, že to fakt myslí vážně. Psychická šikana, neuvěřetlný, všudypřítomný tlak na výkon, výsledky... vymývání mozků, pořád a pořád. Do zblbnutí.

A zcela překvapivě, on ten dravý japonský kapitalismus mi byl celou dobu podezřele povědomý a nápadně mi připomínal odlištěnost komunistického plánování...
(Včera byl slabší prodej, tudíž dneska jedeme aspoň na 150% ... Jasný?! Jasný?! Jinak se ani nevracej, jasný?!)

Tudíž se tu mohou obdivudné příklady pracovitosti a lidské píle klidně rovnat vyčerpaným troskám, protože ten a taky támhleten mají vážné problémy s psychikou...
(to nebudou jen pošťáci... i když těch bych se v Jamagatě docela bála, třeba to "pozor na chodce" fakt byla praktická poučka položená letitou praxí...)

Osobně by mne docela zajímalo, jak se v Japonsku žije psychologům. To v tom dokumentu nebylo. Jestli si dají ráno rozcvičku a zaskandují: "Měkké kanape! Měkké kanape! Měkké kanape!" nebo "Rozmluv dneska dvěma pacošům sebevraždu, zachraň dva životy, dva životy!!!" a tak podobně.
(Já už bych se po pošťácích ničemu nedivila, vůbec bych se nedivila... vzato kolem a kolem JE to efektivní motivace. Ale pořád tak nějak doufám, že to nebude pravda, ale jenom můj - blbý - vtip.)

O vážných psychických poruchách se raději pomlčí, prostě půjdeme dál, co to dá. Kolik toho vydržíme nikdo neví.
Vždyť i bratr našeho Houbového muže si náhle vzal život, aniž by se jen náznakem zmínil vlastnímu bratrovi. Žádný div, že Houbový muž běhá celé víkendy po lesích a sbírá hromady slizoučkých houbiček. Snad aby utekl před realitou či sám před vlastní beznadějí. Ano, pyšně nám schoval odporný igelitový pytlík plný slizáčků... (a pak si poslechněte příběh, který za těmi pochybnými klouzky doopravdy stojí.)
Hmm, my zas máme v rodině vášnivé sběraček holubinek, pročež příslušná drahá polovička vždycky s grácií obrátí všechy košíky a talíře s podezřelými biologickými vzorky do koše. Strašně mi ho to připomnělo, ačkoliv mě o prašivkářích nikdy nenapadlo přemýšlet tímhle zrcadlem obráceným (zvráceným) způsobem.

Zajímavou paralelu k poutavému vyprávění o každodenním životě v Japonsku, chudobě a lidech, kteří snadno mohou vyvolat zdání, že jsou výkonnými roboty s chybějícím čipem pro komunikaci, je pak ona druhá poloha příběhu. Ta, která leží hluboko "pod kůží" Japonska. Ta, která vypráví o lidských citech, skrytých za oním nepochopitelným mlč a udržuj tempo a krok.
Protože někdy se snáze mluví do kamery (se Seanem a k celému světu) než s vlastním druhem, se kterým žijete. Drobné momentky, kdy Naoki vypráví o Joši a svém trápení nebo vzácně Joši o Naokim, jsou nenápadnou - a přece neuvěřitelně silnou výpovědí o lidskosti skryté hluboko pod povrchem, pod krustou společenských i osobních tabu.
(Zvláštní roli tu pak v samém závěru hraje Jošiin tatínek, který rozhodně překvapí. Nebudu vyzrazovat více pro případ, že by to někdo dočetl až sem a hodlal daný snímek v budoucnu vidět. Zdá se mi to krajně nepravděpodobné, hehe, jenže já bych prostě měla špatné svědomí, že spoileruji nad únosnou míru.)
*A co jsem rozhodně nečekala byla viagra, která prolomila ledy. Větší důkaz toho, že i v Japonsku se nalezne místo pro všední, prachobyčejnou lidskou potřebu, ale i vřelou lidskosti i tam, kde to rozhodně nečekáte. Ale, z toho tatínka jsem měla respekt i já. *


Ano, Japonský příběh lásky a nenávisti je poutavým a fascinujícím vyprávěním - snad proto, že se díváte na dokument o Naokim, ve kterém je klíčovou postavou... Sean. On totiž mnohem více než jen nějaký britský rejža, co točí nějaký dokument (co nakonec přece jen není o tom Tokiu, jak původně zamýšlel). Sean mi připomínal... starého dobrého kamaráda. Sean je prostě jako katalyzátor, bez kterého by tohle dokumentární auto nejelo.
oranz

=== Celkový dojem===
(stručná verze namísto appendixu)


Moc jsem si přála, aby tenhle dokument nikdy neskončil.
Protože já chci vědět, co bylo dál...
A tenhle film profrčel kolem mě jako šinkansen, utekl dříve než jsem se nadála
a zanechal po sobě zatajený dech z té neuvěřitelné jízdy, na kterou hned tak nezapomenu.

--- epilog ---
Co tuhle bláznivou zemi krucinál pohání, kam se tak žene? kroutila jsem hlavou zas a znovu, ačkoliv odpověď na tuto možná už dávno dobře znám. A možná také ne, protože u zrcadel (a pak ještě v případě Japonska) si člověk nemůže být nikdy jist...
Uživatelský avatar
birch
 
Příspěvky: 644
Registrován: 20.11.2007, 12:27

Re: sondaz do jap. spolecnosti

Příspěvekod birch » 5.12.2017, 14:52

Tady na YT je to k vidění i s titulkama:

Japonsky pribeh lasky a nenavisti-.cz
https://www.youtube.com/watch?v=O0ceiXzfK5E
Uživatelský avatar
birch
 
Příspěvky: 644
Registrován: 20.11.2007, 12:27


Zpět na Film

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron