Bušidó

Moderátor: Eagle

Bušidó

Příspěvekod Jura » 21.2.2008, 8:09

Přiznám se, že nemám zrovna nejlepší pocit ze zakládání tohoto vlákna, především proto, že tématiku bušidó 武士道 rozebíráme již v sekci Knihy ve vláknu HAGAKURE. Tamní diskuse se však odehrává povětšinou formou jakéhosi stylizovaného dialogu, a ten bych v tuto chvíli nechtěl narušovat tím, co bych, s dovolením, rád sdělil zde.

Ve zmíněné diskusi ve vláknu HAGAKURE jsem kdysi zmínil článek Mitake Kacubeho 勝部真長 s názvem 「武士道の三つのタイプ」 - "Tři typy bušidó". Daný článeček je dvojjazyčný (japonský originál je přeložen do angličtiny Johnem Besterem), a dle mého názoru, přes mnohá zjednodušení, přináší zajímavou perspektivu samurajského etického kodexu, který dnes většinou označujeme termínem "bušidó", a který je z mnoha různých zdrojů (Inazó Nitobe: Bushido - The Soul of Japan, Cunetomo Jamamoto: Hagakure, Heike monogatari (Příběh rodu Taira) aj.) do jisté míry přístupný i dnes nám.
Tento článek jsem přepsal do souboru MS Word, a tímto jej nabízím zájemcům o tuto problematiku (je možno zde nebo soukromým vzkazem zanechat mailovou adresu).

Třístránkový anglický text "The Three Types of Bushido" je dle mého názoru zajímavý mj. v porovnání s jeho japonským originálem. Zaujal mě problém rozdílu pojmů "budó" a "bušidó". V diskusi ve vláknu HAGAKURE argumentoval zm tím, že budó a bušidó není totéž, přestože jedno bez druhého být nemůže. V této souvislosti si dovolím citovat z Kacubeho článku:

If this can be called the classical form of Bushido, then Hagakure, the “bible” of the Saga clan for its samurai, written in 1716 in the early Edo Period, represents a type of Bushido that preserves this classical tradition. The spirit of the work is summed up in the well-known sentence: “Bushido, I have realized, means to die.” It goes on, “Given a choice of two alternatives, one should choose the earlier death; in this way one can go ahead without hesitation. The idea that death without achieving one’s object is shameful is a product of an egoistical Kansai-style (i.e., of the Kyoto-Osaka area) Bushido.”

Tento úryvek zmiňuje Hagakure, a cituje z něj určité pasáže. Zaměřme se na poslední část, kde se zmiňuje "egoistické kansaiské bušidó". Podíváme-li se na danou větu v japonském originále (tedy originále Kacubeho textu, originál Hagakure nemám momentálně po ruce, ale předpokládám, že Kacube jej cituje v podstatě doslova), zní takto:

目的を達せられなければ犬死だなどというのは,上方風の打上りたる武道なるべし

Cunetomo Jamamoto v tomto svém úryvku z Hagakure používá výrazu "budó" 武道 pro označení něčeho, čemu my dnes říkáme "bušidó" (viz např. překlad). Tento fakt do jisté míry podporuje můj argument z vlákna HAGAKURE, že bušidó se nejmenovalo vždy "bušidó", a že striktní oddělování budó a bušidó rovněž nebylo vždy samozřejmostí (ba naopak, že to, čemu my dnes říkáme "bušidó", se dříve označovalo mj. výrazem "budó"), což jistě vyvolává další otázky...

P.S.: Ono "egoistické kansaiské bušidó", které Cunetomo v Hagakure tak kritizuje, se vztahuje k případu 47 róninů z Akó - kteří jsou dnes nejen v Japonsku brání jako reprezentativní příklad toho "správného" bušidó. To je zajímavé, ne? :wink:
Naposledy upravil Jura dne 29.10.2008, 9:20, celkově upraveno 1
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod Jura » 2.4.2008, 17:37

Můj osobní zájem o problematiku fenoménu, kterému říkáme "bušidó", o jeho vznik, podoby, modifikace a interpretace v japonské (především pak intelektuální) historii (a bušidó v širších souvislostech obecně) nadále trvá :).

Zrovna minulý týden jsem si v onom krásném velkém knihkupectví Kinokunija 紀伊国屋書店 na východní straně stanice JR Šindžuku (pro které mám slabost, do jisté míry až patologickou) zakoupil jednu zajímavou knihu, kterou bych zde rád představil, protože se tak nějak týká toho, co jsem dříve napsal výše. Jmenuje se Beyond Paradoxology (vyšla v anglickém jazyce v nakladatelství Džigaku 慈学社出版 na konci loňského roku). Jejím autorem je emeritní profesor Tokijské univerzity Širó Išii (Shiro Ishii 石井紫郎), bývalý viceprezident Tokijské univerzity a současný zástupce ředitele Výzkumného centra vědeckých systému Japonské společnosti pro propagaci vědy. Jeho specializací je především právní a ústavní historie. Mezi jeho významnými publikacemi lze jmenovat např. Nihon šisó taikei 27: Kinsei buke šisó (27. svazek Hlavních děl z oblasti japonského myšlení: Myšlení tokugawské samurajské šlechty, jejímž byl editorem) aj.

V knize Beyond Paradoxology, která je do jisté míry složena z překladů jeho přednášek na významných konferencích v oblasti japonských studií, profesor Išii zkoumá prvky v japonské identitě a kultuře, které jsou obecně (i vědecky) pokládány za paradoxní, a hledá pro ně logická vysvětlení na podkladě historických textů, které se snaží interpretovat v širších souvislostech či z nevyzkoušených úhlů pohledu (to, nakolik se mu to daří, už musí posoudit každý čtenář sám, na základě argumentů, které Išii-sensei předkládá).
Hned druhá kapitola se jmenuje 'Bushido', a soul of Japan or an invented religion? V ní se snaží porovnat Nitobeho traktát Bushido, The Soul of Japan s kritickým textem Basila Halla Chamberlaina (který byl publikován v Chamberlainově věhlasné knize Things Japanese). Přitom však zároveň dává do protikladu k Nitobeho knize Jamamotovo Hagakure, Jamagovo pojetí šidó, a někam mezi poslední dvě zmiňované pak klade ještě Daidódžiho Budó šošinšú. Jeho analýza je poměrně zajímavá (už proto, že se snaží pracovat s originálními texty, a kriticky porovnává různé edice).

Argumentuje, že jak Júzan Daidódži, tak Cunetomo Jamamoto používají termíny "budó" a "bušidó" v podstatě jako synonyma, prakticky volně zaměnitelná (např. Daidódži používá v názvu svého díla výraz "Budó", v samotném textu však používá i termín "bušidó"). Velmi sofistikovaně pak také uvádí, proč tomu tak (především v případě Jamamotova Hagakure) bylo (a nejedná se o analýzu lingvistickou).

Samozřejmě není tato kapitola v celé knize jedinou, která by mohla zaujmout zájemce o hlubší proniknutí do podstaty samurajské šlechty (obzvláště pak v období Edo). Zmíním ještě alespoň názvy dvou kapitol: Pre-modern law and the Tokugawa political structure, a neméně zajímavá kapitola On warrior terminology in mediaeval Japan: samurai, kenin, kerai and bushi.

Vřele doporučuji. 8)

Musím se též přiznat, že mě mrzí zamrznutí diskuse o Hagakure a bušidó v sekci Knihy (především proto, že pro mě byla nesmírně podnětná a inspirující). Nedělám si příliš iluzí o tom, že bych svým monologem v tomto vláknu nějakou velkou diskusi rozpoutal, ale on je to taky do jisté míry můj osobní brainstorming... Tak snad to nebude vyhodnoceno jako spam :wink:.
Naposledy upravil Jura dne 29.10.2008, 9:19, celkově upraveno 1
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod Patrick » 2.4.2008, 17:50

Juro předem se omlouvám za to co teď napíšu, ale obávám se, že jen nahlas "vyslovím" to, co si asi myslí mnozí. Důvodem, proč nikdo nereaguje na tak jistě zajímavé téma, které jsi nadhodil, by mohlo být do značné míry to, že veškeré Tvé příspěvky, byť sebelepší, jsou psány tak problematickou a náročnou, skoro až vědecky pojatou češtinou, že je vůbec problémem dočíst se na konec. Proto s Tebou komunikuje především Jakub, který se pohybuje na podobné "hraně" čitelnosti, ale ostatní jsou prostě verbálně jinde, a než se prolouskají na konec, již pomalu nevědí, co bylo na začátku. Nechtěl bych se Tě v žádném případě dotknout, ale opravdu je fuška, číst Tvé, často velmi zajímavé příspěvky.
Ještě jednou se omlouvám.
Analyzátor
Patrick
 
Příspěvky: 1417
Registrován: 25.10.2007, 9:11
Bydliště: Šumperk

Příspěvekod Jura » 2.4.2008, 18:12

Díky za konstruktivní kritiku... No, je to těžké... Já jsem samozřejmě deformován prostředím, v němž se pohybuju (tedy prostředím akademickým), které má vliv na můj psaný styl... Tak nějak podvědomě jsem si nejspíš říkal, že někdo napíše něco ve smyslu "tuhle myšlenku/větu/argument jsem nepochopil" nebo "tohle mi nedává smysl", což by byl motiv nejen pro zpřesnění či přeformulování toho, co jsem napsal, ale též motor diskuse jako takové...
V tuto chvíli to tedy budu brát jako problém (podrobím jej analýze, a uvidíme, nakolik je řešitelný :wink:).
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod Fidelko » 2.4.2008, 18:25

Som rad, ze sa tu da aj konstruktivne kritizovat... prave som uz mal rozpisany prispevok o tom, ze tvoje prispevky na mna silne posobia dojmom sablonovej ukazky normy ISO STN 690 v 3. verzii a to teraz nemyslim v pejorativnom zmysle. Obsah je podla mna kvalitny, ale forma by mohla byt trosku viac "obycajna" a blizsie k ludom a ich beznemu pragmatickeho nazeraniu. Takto totiz moze uniknut hodnotny obsah pred sirokym okruhom ludi, ktorych by to v pripade prijatelnej formy mohlo patricne obohatit. Mozno to len chce popracovat na tom, aby nielen forma, ale aj ten komunikacny kanal bol hladky a aby to prekonalo bariery a zazite sablony akademickej pody.
Fidelko
 
Příspěvky: 160
Registrován: 3.3.2007, 13:51

Příspěvekod Patrick » 2.4.2008, 18:31

Díky za pochopení. Ono jde hlavně o to, že běžného uživatele tohoto fóra zajímá spíš meč a věci kolem jako takové, než kdo, kdy, proč, a v kolikátém překladu k tomu došel. Takové vědecké analýzy potom vytrácejí obsah, o němž se píše. Ty a Jakub tyto věci rádi zkoumáte do hloubky, ale běžného "strávníka" to trochu může i deprimovat a dostat do pozice, kdy se skoro bojí reagovat, protože je mu jasné, že bude následovat otázka, kdo, kde , kdy, na které straně atd., a to ho z vlastní pohodlnosti přivede k tomu, že místo reakce, nad tím raději mávne rukou. Na druhou stranu, pokud pouze tohle zajímá Tebe jako právoplatného účastníka fóra, tak jsi si tímto způsobem vlastně ideálně oddělil zrno od plev, a proč ne. Potom se ale raději dobrovolně degraduji do pozice té plevy, protože se mi již stalo, že jsem se ani neobtěžoval Tvůj příspěvek dočíst, protože jsem zrovna nebyl naložen na pitvání vědeckých analýz.
Analyzátor
Patrick
 
Příspěvky: 1417
Registrován: 25.10.2007, 9:11
Bydliště: Šumperk

Příspěvekod Jura » 2.4.2008, 18:54

OK. Pochopeno. Oboje :idea:. Zapracuju na tom...
Myslím, že nejspíš samotná témata, která mě tu zajímají (a která snad mají s mečem něco do činění) jsou svojí podstatou asi poněkud hůře přístupná laikovi bez základního backgroundu (já jsem si taky musel přečíst a nastudovat pár materiálů, než mi "Cunetomo Jamamoto", úryvky z Hagakure, či struktura předmoderní japonské společnosti zůstaly v hlavě natolik, abych je mohl skládat do nějakých souvislostí), a asi proto si taky s Jakubem do značné míry rozumíme (že tento společný background máme)...
Možná by se to mohlo podobat diskusím o mečích mezi vámi zasvěcenými (v této oblasti). Mně jako laikovi se jenom těžko bude diskutovat o tom, který meč má jaké "hada", když nevím, jak to posuzovat (a nevím, jak to posuzovat proto, že nevím, co to hada je, a je pro mě těžké pochopit, co to hada je, když nemám meč před očima, a vůbec, nevím, jak se na něj dívat atd. ... To je samozřejmě jenom ilustrační příklad).
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod birch » 7.4.2008, 18:32

Ahoj Juro,
Rjuciro Akai (ucitel iaido, ktery pobyval v Ceskych Budejovicich asi 2 roky) napsal zajimavy clanek ohledne budo, busido a samurajskych hodnotach pro nas Evropany. Priznam se, ze me osobne to zmenilo pohled na vyznam pojmu, vubec jsem o tehle "dimenzi" tehto pojmu nic netusil.

Mimo jine o pojmech budo a busido pise nasledujici:
**************
"Je to smutné, ale zdá se, že mezi výrazem “cesta samurajů” (budó) z období Tokugawa a výrazem budó, jak se ho užívá dnes, je značná rozdíl.
 Výraz “budó” v období Tokugawa znamenal “bušidó”, tj. “mravní zásady samurajů” Na zvládání techniky se pohlíželo tak, že si při jejím osvojování člověk zároveň osvojí i mravní zásady samurajů.

Ve skutečnosti i cílem “budó” je naučit se “humanitě a lásce”, obsaženým v pojmu “džin”.

 Především jsem citoval výrok, že “nabýváním různých znalostí se lidé postupně stávají moudřejšími, ale že to všechno nemá cenu, jestliže člověk ztrácí ze zřetele “soucítění ‚džin‘” a vlivem svých (sobeckých) tužeb vyvolává rozbroje.” To platí i pro budó."
*********

Tady se da stahnout cely dokument: http://fudoshinkai.edgedesign.cz/images ... _Akai_.doc
Uživatelský avatar
birch
 
Příspěvky: 644
Registrován: 20.11.2007, 12:27

Příspěvekod Jura » 8.4.2008, 6:26

Článek Akai-senseie jsem si přečetl, a v jádru vůči němu nemám co namítnout... Je evidentní, že pro potřeby daného článku musel Akai-sensei mnohé zjednodušit, zgeneralizovat. Těmito zjednodušeními sice v některých bodech stírá některé dílčí body japonské intelektuální historie, ale řekl bych, že tomu, co chtěl sdělit, to posloužilo :). Jako ostatně v dějinách vždy, když se o bušidó psalo...

Dovolím si pár komentářů (které zakládám na svém současném stavu vědění a studia problematiky bušidó a japonské kultury obecně).

To, co Akai-sensei popisuje jako bušidó období Edo, je v podstatě něco, co bychom mohli nazvat "oficiální státní bušidó", šógunátní ideologie, za jejíhož otce bývá považován Sokó Jamaga (podle jeho spisů se také tomuto bušidó někdy říká šidó 士道). Toto učení bylo opravdu založeno na neokonfuciánském učení Zhu Xiho, jak píše Akai-sensei. Opomíjí však pár věcí. Jednak zavedení neokonfucianismu jako stěžejní státní ideologie byl v období Edo poměrně dlouhý proces, který však ne vždy ladil s "rodovými učeními" (shrnovanými ve spisech kakun 家訓), jako bylo např. Hagakure. Přijde mi zajímavé (překvapivé), že Akai-sensei vůbec nezmiňuje Hagakure. Právě v něm je totiž jednak použito výrazů "budó" a "bušidó" coby synonym (ale má to svůj specifický důvod, který je asi trochu jiný, než jak o něm mluví Akai-sensei v souvislosti s "oficiálním budó/bušidó"), jednak je v něm vidět docela patrný rozdíl (někdy až rozpor) mezi tím, co za "správnou cestu samuraje" považuje Cunetomo Jamamoto a co šógunátní ideologové...
Je třeba poukázat na to, že ani v období Edo nebylo bušidó nějakým uceleným kodexem, ale že bylo mnoho intelektuálů (a rodových stařešinů), kteří si "cestu samuraje" vykládali po svém (a nezřídkakdy každý jinak).

Musím se přiznat, že jsem poněkud skeptický vůči roli konceptu džin 仁 v kontextu edského bušida. V tuto chvíli za to ruku do ohně nedám, ale tím, kdo přiblížil koncept džin jako osu bušida veřejnosti byl až Nitobe v obd. Meidži (tohle bohužel mohu potvrdit a vyvrátit až po důkladnějším načtení edských textů, Hagakure, Zhu Xiho aj.). V tuto chvíli jsem však přesvědčen, že např. Jamamotovi byl nějaký "soucit vůči bližním" docela ukradený, a šlo mu především o maximální oddanost a službu pánovi (kterou měla reprezentovat odevzdanost vůči smrti a kterou Jamamoto nazývá bušidem - cestou samuraje).

Akai-sensei samozřejmě velmi zjednodušeně popisuje vývoj pozice samurajské šlechty v japonských dějinách. Chápu, že to není jeho stěžejní zájem, ale to neznamená, že tyto prvky jsou nezajímavé. Ten, koho skutečně zajímá podstata samurajské kultury, by měl podobným věcem, jakou jsou příčiny vzestupu samurajů apod. věnovat pozornost. Akai-sensei ostatně doporučuje totéž, a předkládá výborný seznam literatury, od níž je dobré se odrazit (i když sehnat ji v češtině bude asi problém). Jak je možné, že zatímco na Západě se vojenská šlechta (rytíři) nikdy nestala hlávní vládnoucí vrstvou, v Japonsku se jim to povedlo? Jakým způsobem vůbec samurajové jako specifická společenská skupina vznikli a dostali se do pozice, v níž měli dostatečné "páky" na to, aby hýbali politickou scénou? Na takovéto a jiné otázky hledají odpovědi např. studie Eiko Ikegamiové (doporučuji knihu The Taming of the Samurai).

Na závěr bych ještě dodal, že bušidó dneška, tak jak o něm Akai-sensei mluví, může být dozajista kvalitním etickým systémem. Nemyslím si však, že by toho mělo s historickým bušidem (které mě osobně zajímá především) společného tolik, kolik se nejspíš Akai-sensei (a jiní učitelé bojových umění) snaží naznačovat... To však nijak nesnižuje kvality tohoto "moderního bušida".
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Příspěvekod Oruto » 8.4.2008, 7:21

Absolutně nejsem s to sledovat do hlouby tyhle debaty o tom, co je nebo není bušidó apod. Na to jsem málo sečtělý, nicméně jedna věc mě zaujala :)

Jura píše:Musím se přiznat, že jsem poněkud skeptický vůči roli konceptu džin 仁 v kontextu edského bušida. V tuto chvíli za to ruku do ohně nedám, ale tím, kdo přiblížil koncept džin jako osu bušida veřejnosti byl až Nitobe v obd. Meidži (tohle bohužel mohu potvrdit a vyvrátit až po důkladnějším načtení edských textů, Hagakure, Zhu Xiho aj.). V tuto chvíli jsem však přesvědčen, že např. Jamamotovi byl nějaký "soucit vůči bližním" docela ukradený, a šlo mu především o maximální oddanost a službu pánovi (kterou měla reprezentovat odevzdanost vůči smrti a kterou Jamamoto nazývá bušidem - cestou samuraje).


Všiml jsem si, že možná záleží na "společenském postavení" při hodnocení Edo džidai a reformy Meidži. Když jsem byl na stáži v Jojogi parku, sledovali jsme např. dokument o císaři Meidži a jeho přínosu a vůbec z celkového kontextu mi to přišlo, že běžnej Japonec je vedený k tomu aby to chápal tak, že po 300 letech Tokugawského "temna" přišlo období osvícenské vlády císaře Meidži, který osvobodil prostý lid z područí těch zlých samurajů ;) Něco jako u nás Habsburci a rok 1918 :)

Oproti tomu Akai (snad vzhledem ke svému původu) popisuje 300 let Edo jako období míru a pořádku a to nejen v tom článku, ale taky při výkladu během cvičení. Možná to špatně chápu. Ale jakoby se tu prostě mluvilo o ideální formě, tedy o tom "jaké by to mělo být".

Pravda ale je, že mír a tahle samurajská lidskost mi k sobě sedí... ale jak píšu, asi jde o ideál.

Nevím, jak moc se zdůrazňuje godžó v obecnější rovině, ale právě v naší rjúha se o něm mluví poměrně často a právě v godžó je nin/džin na prvním místě. Dodal bych, že je v prvním svitku této naší školy něco jako "slib" že bude člověk dodržovat nebo sledovat právě godžó. Tyhle svitky jsou psané stejným způsobem, jako právě v Edo džidai. Ale jak píšu, jde o naší školu, ie původně o jeden klan, jednu oblast.

Možná to bylo u Akaiů jinak. A možná v celém feudálním JPN ;)

Patrik

P.S.
Do tohoto se fakticky nerad pouštím, páč tomu nerozumím, ale když už jsem to napsal - třeba je to škoda smazat.
Uživatelský avatar
Oruto
 
Příspěvky: 413
Registrován: 29.6.2006, 6:07
Bydliště: Zlín

Příspěvekod Jura » 8.4.2008, 10:09

Myslím, že na problematiku přerodu (období Edo v období Meidži), problematiku procesu modernizace Japonska, formování nového japonského státu a společnosti atd. je odborníkem pan doktor Labus (z Ústavu Dálného východu FF UK) nebo pan doktor Sýkora.
Takže bych se tu nerad pouštěl na led, který je pode mnou docela tenký. Ale přesto si dovolím na Patrikův komentář reagovat...

Hodnocení období Edo je ošemetná záležitost, a hodně záleží na tom, kým, v jakém období a za jaké společenské situace je toto hodnocení prováděno (tedy do značné míry tak, jak píše Patrik). Jak zmiňuje profesor Išii v knize Beyond Pradoxology (kterou jsem představoval výše), Japonská historie má, narozdíl např. od čínské, zajímavý historiografický prvek. Zatímco v Číně se oficiální historie psala vždy po "změně dynastie" (samozřejmě s důrazem na to, že předchozí dynastie zavedla společnost do dekadence, a současná dynastie ji zachránila a nastolila pořádek atd.), v Japonsku prakticky nikdy oficiální historiografie v této situaci nebyla. Císařská dynastie vládne v Japonsku kontinuálně po stovky a tisíce let, nikdy nedošlo k jejímu svržení ani zpochybnění. I šógunáty byly ve skutečnosti chápány v tom smyslu, že "slouží císaři" (prvky podobné čínským můžeme však občas nalézt, např. v kronikách, které si nechávaly psát významné rody, např. v Azuma kagami).

Jak tedy chápat "období Edo, coby období temna"?

Po otevření se světu v 50. letech 19. století Japonci zjistili, že jsou pozadu. Především technická zaostalost byla natolik evidentní, že pro uchování suverenity státu (při evidentní rozpínavosti západních mocností v JV Asii) se modernizace jevila jako jediná alternativa, a tato situace vyvrcholila v podstatě v restauraci Meidži. Celé modernizační hnutí však probíhalo odshora - tedy byla to úzká elita intelektuálů a samurajů, kteří toto hnutí iniciovali. Současně bylo zapotřebí celý proces modernizace nějak obhájit a vysvětlit prostému lidu (který si žil v podstatě po svém, a nutnost modernizace nijak nepociťoval). Státní ideologií (politikou) se tedy stala teze, že za zaostalost japonského národa jsou zodpovědny "staré pořádky" (tedy tokugawský šógunát, jenž "zneužil" svého postavení a jednal svévolně bez ohledu na vůli císaře), izolace atd., a že to je právě císař, kdo se znovu chápe moci, aby vše napravil a dovedl japonský lid k modernizaci. "Odvrhnout vše staré, přijmout vše nové (západní)."

Je pochopitelné, že v takovémto intelektuálním a politickém prostředí není těžké interpretovat období Edo jako "dobu temna".

Ovšem intelektuální situace je poměrně nestálá věc. S rapidním tempem modernizace se začaly objevovat i první nešvary západního stylu života. Individualismus (který byl synonymem egoismu), konzumní styl života apod. Nejednomu intelektuálovi se začalo jevit, že tímto způsobem je Japonsko na dobré cestě k dekadenci, chaosu apod. (není-li již v něm). Jedním z takových byl např. Teššu Jamaoka, autor knihy Bušidó. On a jemu podobní se stali druhou intelektuální skupinou, jakousi protiváhou modernistům. Tito konzervativisté hlásali odvrhnutí všeho západního a návrat k tradičním hodnotám. V období Edo sice Japonsko nebylo technicky na výši, ale mělo řád a pořádek. Není se taktéž co divit, že mezi tyto konzervativně smýšlející lidi patřili povětšinou bývalí samurajové, jichž se období Meidži dotklo nejvýrazněji. Byli ochotní obětovat pokrok za pořádek.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, bipolární (černí, bílí, modernisti, tradicionalisti...), je třeba zmínit i výrazné osobnosti typu Nitobeho nebo Jukiči Fukuzawy, kteří navrhovali brát ze Západu jen to dobré a to dobré z vlastní tradice si uchovat. Tvořili tak jakýsi střední proud...

Každopádně je logické, že novou státní ideologií v období Meidži nemohl být konfucianismus (protože ten symbolizoval tokugawský režim). Proto bylo zkonstruováno jakési "státní šintó", které za základ bere císařský rod. I sám Nitobe při svém hledání bušida jde dalece za období Kamakura (kam bychom nejspíš vznik bušida jako takového měli klást), a jeho kořeny hledá právě v šintó, čímž je poplatný meidžiovskému režimu (ale já jsem přesvědčen, že Jamamoto, autor Hagakure, by s Nitobem ostře nesouhlasil)...

Je zřejmé, že godžó 五常 (tedy 仁, 義, 礼, 智 a 信), které zmiňuje Patrik, je konfuciánského původu. Tedy jde o etický systém (říkající, jak se má člověk ve společnosti chovat a jak má smýšlet), čímž se poměrně výrazně odlišuje od v zásadě náboženských směrů (a je tak také identifikovatelný).
S ohledem na to, co jsem napsal výše je asi paradoxem, že se godžó dostalo do Nitobeho Bushido, The Soul of Japan, a vlastně tvoří jeho osu. V tuto chvíli bych asi hádal, že to bylo možné proto, že oněch pět ideálů bylo jaksi obecně přítomno ve veřejném povědomí, a nebylo striktně asociováno s konfucianismem. Nitobe to pak prostě jenom vzal a do své teze zasadil/použil (tedy stejně, jako to udělal s pojmem "bushido"). I toto je však ještě pro mě v podsatě nevyřešená otázka, a bude to jeden z objektů mého bádání při práci na mé diplomové práci (která je zatím v počáteční fázi). :oops:

Díky za podnětné komentáře...
Naposledy upravil Jura dne 29.10.2008, 10:05, celkově upraveno 1
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Veřejná morálka a bušidó

Příspěvekod Jura » 3.6.2008, 8:24

V dnešních novinách Japan Times vyšel tento článek:

http://search.japantimes.co.jp/cgi-bin/nn20080603f1.html

Jmenuje se Špatné způsoby veřejnosti jdou na nervy zastánci bušida, a je v něm zmíněn pan Sókiči Sugimura, který patří k zastáncům "tradičních japonských hodnot" a který se rozhodl začít vyvíjet iniciativu k obecnému zlepšení stavu morálky v japonské společnosti. Jako příklad úpadku uvádí mizerné chování (především mládeže) při využívání prostředků hromadné dopravy (konkrétně vlaků), a jako řešení navrhuje systematický návrat ke kořenům japonské tradiční morálky, za které považuje zen buddhismus a bušidó.
Doslova říká (cit): "Musíme je [lidi, kteří mají špatné způsoby] přesvědčit o tom, že jejich chování je v rozporu s tradiční japonskou veřejnou morálkou."

A dále pak: "Musíme se učit z pramenů japonské veřejné morálky."

Rád bych se zde ve třech bodech vyjádřil k výše zmíněnému článku.

1) Sugimura při hovoru o bušidó má na mysli Nitobeho bušidó (přímo explicitně odkazuje na Nitobeho knihu Bushido: The Soul of Japan). Přímo říká, že Nitobe shrnul cestu samurajů do osmi pojmů (spravedlnost, odvaha, soucit, zdvořilost, upřímnost, čest, loajalita a sebeovládání), a sám doporučuje přidat tři nové (poctivost, čistotu a krásu).
Sugimura je zde podle mě ukázkovým příkladem zastánce "moderního bušida". Bušidó, které opěvuje, je založeno na Nitobeho tezi (který ji konstruoval ne coby historik japonského myšlení, ale coby křesťanský patriot), ale zároveň se od něj, ve snaze dosáhnout svých cílů (a představit tedy morální kodex vytvořený dle obrazu svého), nebojí podle potřeby odchýlit či si jej poupravit.
Rozpor mezi Nitobem a Sugimurou můžeme vidět např. v tom, kam kladou kořeny bušida. Zatímco Nitobe základ bušida coby veřejného etického systému vidí v dávné minulosti a šintó, Sugimura jej vidí v o něco pozdějším období, v období Kamakura (konkrétně u osmého kamakurského šógunského regenta Tokimune Hódžóa, který pod vlivem učení zenového mnicha Sógena odvrátil mongolské invaze. Sugimura říká, že duch Sógena a Tokimuneho se stal základním kamenem bušida).
Navzdory tomuto "faktickému" nesouladu však můžeme pozorovat, že Sugimura v podstatě dělá totéž, co před více než sto lety dělal Nitobe - vytváří svůj osobitý a do značné míry originální etický systém, přičemž si jako záštitu bere "japonskou tradici".
Jestliže u Nitobeho tuto snahu Chamberlain označil za "vynález nového náboženství", u Sugimury bychom snad mohli hovořit o "vynálezu nového etického systému".

2) Při porovnání Nitobeho a Sugimurovy situace, můžeme spatřit docela zajímavý paradox:
Zatímco Nitobe mluvil o tom, že bušidó jako etický systém bylo ve společnosti odjakživa přítomno, takže nebylo zapotřebí morální výuky ve školách (tento fakt, tedy že v Japonsku 19. století neexistovala ve školách výuka etiky, což kontrastovalo se situací na Západě, kde se etika skrze křesťanství ve škamnách dětem vštěpovala, byl ostatně tím, co Nitobeho k bušidu přivedlo), Sugimura mluví o tom, že v dnešní společnosti morální systém chybí (a je zapotřebí na toto místo tedy dosadit bušidó)... a to říká v době, kdy je dótoku 道徳 (etika) neodmyslitelnou součástí japonských školních osnov.
Jak je možné, že jestliže je dětem morálka vštěpována ve školách, jsou lidé nemorální? Kde je chyba? Je snad výuka etiky ve školách špatná? Jestliže je neefektivní, není tedy zbytečná? (osobně si myslím, že cesta vede přes komplexní pohled na stav celé japonské společnosti, na propojení jednotlivých jejích problémových prvků apod., což by v konečném důsledku mohlo poukázat přinejmenším na zásadní nedostatky v japonském vzdělávacím systému... To by ovšem Japonci tyto nedostatky museli chtít vidět).

3) Jakkoliv jsou úmysly a snahy Sókiči Sugimury šlechetné (a já mu držím palce), mám dojem, že jeho písnička je pořád ta stejná stará (jenom v jiném aranžmá). Stejným způsobem na úpadek morálky a nutnost návratu k jakémusi bušidu poukazoval před čtyřiceti lety Jukio Mišima, před sto třiceti lety Teššu Jamaoka, a o pár století dříve pak Jamamoto v Hagakure nebo rodoví stařešinové ve svých kakunech a kjókunech. Sugimura ve svém věku (72 let) není žádnou překvapivou výjimkou. Jsem celkem ochoten se vsadit, že i mezi těmi mladými výlupky, kteří ve vlacích nepustí babičku sednout (a kterým chce Sugimura onu morálku vštípit), se najdou tací, kteří za padesát let budou mluvit o úpadku společenských mravů a o nutnosti návratu k "tradicím"... a jak znám Japonce, tak ať ta jejich "tradice" bude vypadat jakkoliv, s největší pravděpodobností v ní slovo "bušidó" bude výrazně figurovat. 8)
Naposledy upravil Jura dne 29.10.2008, 10:06, celkově upraveno 1
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Šidó vs. bušidó

Příspěvekod Jura » 9.7.2008, 8:16

Před pár dny se mi do rukou dostala kniha Japanese Culture, jejímž autorem je Paul H. Varley. V jejím čtvrtém vydání z roku 2000 je jedna kapitola věnovaná stručnému nástinu intelektuální situace v období Edo. Z poměrně bohatého spektra edských intelektuálů autor vybral několik, na nichž ilustruje některé zajímavé aspekty, především heterogenitu myšlenkových proudů. I když byl totiž neokonfucianismus evidentně hlavním ideovým proudem, nebyl zdaleka jediným. I mezi konfucianisty se našli tací, kteří se při hledání vhodného morálního a společenského systému odmítali spokojit se Zhu Xiho učením, a chtěli jít dál. Buď hlouběji k samotné podstatě toho, co tradičně hlásal Konfucius, nebo vlastní "japonskou" cestou (což mělo za důsledek později vznik "národního učení", tzv. kokugaku, které bylo v 19. století jednou z hybných sil při změně společenských pořádků).

Varley ve své studii mimo jiné zajímavě porovnává přístup k bušidu ze strany Sokó Jamagy a Cunetomo Jamamota. A dělá to, jak se ostatně nejlépe nabízí, skrze příběh 47 róninů.
I když se Jamagovo "státní bušidó" (nebo, chceme-li, šidó), Jamamotovy "interní" letopisy Hagakure a story 47 róninů z Akó jeví jako zapadající do jednotného konceptu edského samurajského morálního kodexu, při bližším pohledu můžeme objevit zajímavé rozpory. Pár jich zde zkusím interpretovat (dovolím si k této problematice přistoupit s presupozicí, že příběh 47 róninů je nám znám, případně je na internetu snadno vyhledatelný).

1) Rozpor 47 róninů
Smýšlení 47 róninů z Akó nebylo v postupu vůči Kirovi jednotné.
Jedna skupina pozůstalých samurajů trvala na okamžitém útoku na Kirovo sídlo, přestože toto bylo v daném okamžiku silně střeženo. Horlivci byli ochotní položit ve snaze o odplatu pánovy smrti život. Bušidó této první skupiny bylo svým způsobem v souladu s bušidem, které Jamamoto proklamuje v Hagakure.
Druhá skupina, pod vedením Jošio Óišiho (známého též jako Kuranosuke Óiši) se zasazovala o to, aby se věc řešila s chladnou hlavou. Nejprve se snažili tlačit na šógunátní vládu, aby tato zajistila nápravu, a zároveň se snažili zajistit navrácení majetků a bezpečné znovupokračování rodu Asano. Bušidó této skupiny bylo blíže Jamagově šidó (což je ostatně logické, protože Óiši sám byl Jamagovým žákem). Tento přístup byl taktéž tím, který Jamamoto tolik kritizoval, a v Hagakure jej označoval jako "egoistické kansaiské bu(ši)dó".

2) Rozpor šidó a bušidó
Je zde evidentní rozdíl v pojetí bušida mezi Jamamotem a Jamagou. Kde ale tento rozpor tkví? Jak Jamamoto, tak Jamaga považují za jedny z hlavních ctností samuraje loajalitu a čest. Ovšem právě v pojetí těchto dvou konceptů je také mezi oběma hlavní rozpor.

V Jamagově šidó je hlavní důraz na loajalitu vůči pánovi, která má mít podobu takovou, že samuraj jedná vždy tak, jak je to v nejlepším zájmu pána a rodu, jemuž slouží. Právě blaho rodu, jemuž samurajové sloužili, bylo v souladu s Jamagovým učením tím hlavním, co měl na mysli Kuranosuke (a jeho stoupenci), když před samotným aktem odplaty chtěl zajistit pro potomky rodu Asano bezpečnou budoucnost, a tím dostát svému závazku vůči mrtvému pánovi.

V Jamamotově bušidó je ovšem loajalita chápána jako v podstatě synonymum cti. Samuraj prokazuje svoji loajalitu pánovi tím, že si sám udržuje svoji čest. V případě odplaty tedy není podstatné, jestli je nakonec završena (při okamžitém útoku na Kiru by s největší pravděpodobností tento pokus zkrachoval a pán Asano by zůstal nepomstěn), ale jestli si samuraj zachová čest tím, že bude okamžitě jednat (a jednat "správně", což v daném případě v podstatě znamená odevzdat se okamžité akci s vidinou smrti - šinigurui). To, jak skončí rod, jemuž samuraj slouží, jej nemá zatěžovat. To, jestli bude smrt pomstěna či nikoliv jej nemá zatěžovat. Má se soustředit jenom na zachování vlastní cti, což je právě reprezentací loajality vůči pánovi...

3) Loajalita vs. čest
V tomto světle se podle Varleyho Jamamotovo pojetí loajality, oddanosti pánovi a jeho rodu jeví poněkud sobecky. Samuraj by podle Jamamota vlastně neměl mít na mysli blaho rodu či pánovu pověst (to, jestli zůstane viník pošpinění pánovy cti nepotrestán či nikoliv). Zajímat jej má jenom čistě jeho vlastní osobní čest... Takováto oddanost/loajalita je oproti tomu Jamagovi nadmíru cizí. Jamaga chápe loajalitu jako superlativ, jako něco nadřazeného osobní cti samuraje. Podle Jamagy zřejmě samuraj splní svůj závazek oddanosti pánovi právě tak, že se zasadí o blaho pána a jeho rodu, byť by jeho vlastní čest měla být pošlapána...

Tento rozpor nevyplouvá na povrch až nyní. Vědomi si jej Japonci byli už v období Edo, v době incidentu 47 róninů. Na řešení rozporu oddanosti a osobní cti pak po dlouhou dobu hledají odpovědi... A já myslím, že definitivní odpověď se těžko jen tak zjeví... :)

Zůstává otázka: Pro jaké bušidó bychom se rozhodli?
a) Pro Jamagovo šidó?
b) Pro Jamamotovo bušidó?

:twisted:
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Teššú Jamaoka a Bušidó

Příspěvekod Jura » 4.11.2008, 23:09

Ve svém studiu meidžiovského bušida jsem se dostal až k postavě Teššú Jamaoky 山岡鉄舟, který kromě Nitobeho patří mezi nejznámější teoretiky bušida (tzv. bušidóronša) poedského období. Story jeho knihy Bušidó 『武士道』 je natolik zajímavá, že jsem se rozhodl zde tuto knihu stručně přiblížit. Nemám ale v úmyslu pouze uvést další obyčejnou recenzi na knihu. Na základě filologického výzkumu japanologa Anatoliye Anshina zde zkusím poukázat na jeden zajímavý jev :P.

Kniha Bušidó (která je celá v originálním vydání k dispozici tady: http://kindai.ndl.go.jp/BIImgFrame.php?JP_NUM=40004041&VOL_NUM=00000&KOMA=1&ITYPE=0) byla sestavena ze série přednášek, které o bušidu dával Jamaoka svým žákům v roce 1887. Tyto přednášky (jejich ústní podání), doplněné komentáři Kaišú Kacua 勝海舟 sebral a vydal Masato Abe 安部正人 v roce 1902. Veškerá další vydání se zakládají právě na tomto Abeho vydání z počátku 20. století. Tyto údaje mohou připadat na první pohled jako zcela bezvýznamné, ale jak se pokusím ukázat dále, hrají poměrně zásadní roli.

Dnešní významní historikové bušida, jako Šin'iči Saeki nebo Mitake Kacube poměrně shodně pokládají Jamaokovu teorii o bušidó za chaotickou, bez historického základu. Jestli právem či nikoliv, to se pokusím naznačit posléze. Nejprve pár slov o Jamaokovi samotném.

Narodil se v roce 1836, byl znám jako Tecutaró Ono, pocházel ze samurajské rodiny a celý svůj život zasvětil studiu bojových umění, zenu a kaligrafie. Ve službách šógunátu byl jedním z prostředníků nekrvavého předání moci do rukou císaře během tzv. restaurace Meidži na přelomu let 1867 a 68. Jamaoka se věnoval šermu od svých devíti let, začínal se školou Šinkage. Později, když se jeho rodina přestěhovala do Takajamy, začal studovat šerm školy Ono-ha Ittó rjú. V devětadvaceti letech byl poražen šermířem školy Nakaniši-ha Ittó rjú, a stal se jeho žákem. Ve věku 45 údajně dosáhl spirituálního prozření, a styl, který založil (či spíše přebral a obohatil), pojmenoval Ittó Šóden Mutó rjú 一刀正伝無刀流 (koncept popření meče, který je v názvu školy naznačen, byl zjevně důsledek Jamaokova studia zenu). Přestože zemřel relativně mlád, ve věku 52 let, jednoznačně patří mezi nejvýznamnější japonské mistry šermu 19. století.

Nyní pár slov o jeho knize Bušidó. V podstatě jde o reakci na neřesti, které s sebou nesla modernizace Japonska v 2. pol. 19. století. Jamaoka nejprve představuje čtyři buddhistické závazky, a následně popisuje stav soudobé společnosti. Tvrdí, že vědy jsou příčinou rostoucího materialismu a egoismu, a že modernizace otravuje japonskou společnost. Prosazuje návrat k tradičním hodnotám, k buddhismu, konfucianismu a šintó. Vybízí k úctě k císaři, a tvrdí, že bušidó je tím, co může japonskou společnost zachránit, protože právě ono doprovází císařský rod od nepaměti. Kombinace buddhismu a konfucianismu se šintoistickým tradicionalismem nejspíš připadá Saekimu chaotická (protože ke konci období Edo a na počátku období Meidži byl právě tradicionalisty směru kokugaku - jenž byl vázán na šintó - buddhismus i konfucianismus zavrhován jako něco nejaponského, importovaného). Návaznost bušida na císařský rod od nepaměti je zase argumentem pro Jamaokovu historickou neznalost a nesystematičnost (je jasné, že japonský císařský rod existuje déle než samurajové a tedy než bušidó, a není proto možné, aby jej bušidó od počátku provázelo).
Z knihy zároveň dýchá stejný duch, jako z Císařského ediktu o výuce (který byl vydán v roce 1890), místy se objevuje dokonce prakticky totožná terminologie...

A nyní kontroverze...

Anatoliy Anshin zkoumal Jamaokův životopis z pera jednoho z nejbližších Jamaokových žáků Tecudžu Ogury 小倉鉄樹. V něm však Ogura zmiňuje, že Jamaoka dával přednášky velmi zřídka, a že několikanásobnou přednášku o bušidu si Ogura nevybavuje. Při zkoumání pozadí tvorby Císařského ediktu o výuce rovněž vyšlo najevo, že Jamaoka není zmíněn ani v tom ohledu, že by se podílel (třeba radou) na jeho tvorbě, ani žádný z jeho tvůrců se neúčastnil žádné Jamaokovy přednášky o bušidu. Text Bušidó navic obsahuje řadu citací klasických textů (často psaných v kanbun - literární čínštině), ovšem Jamaoka zjevně kanbun neovládal, a jelikož všecek svůj volný čas věnoval studiu kendó, je nepravděpodobné, že by se na jakési "přednášky o bušidó" nějak hlouběji dopředu připravoval.
Anshinův závěr (i když je to spekulace) je zhruba následující:

Skutečným autorem Jamaokova Bušidó není Jamaoka, nýbrž kompilátor Abe. Ten použil některé z Jamaokových textů, pár buddhistických spisů, a neúplné ústní podání od účastníků Jamaokových lekcí, aby sestavil něco, o čem se domníval, že by tak mohl vypadat Jamaokův pohled na bušidó. Toto doplnil o konfuciánské prvky nabádající k úctívání císaře (konfucianismus byl od 90. let 19. století už zase v kurzu), čímž podpořil tehdejší ideologii imperialistického Japonska. Vycházel při tom nejspíš i z Ediktu o vzdělání (jelikož Bušidó kompiloval až po vydání Ediktu), a proto jsou v jeho tezi mnohdy totožné výrazy, jako v ediktu. Masato Abe tak stvořil jakousi době poplatnou slátaninu, za jejíhož autora označil Jamaoku. Jamaoka tedy není autorem knihy Bušidó (i když je za něj dodnes vydáván, jelikož všechny studie textů se odvíjejí od Abeho vydání, v němž je za autora označen Jamaoka). To také vysvětluje, proč text připadá mnoha expertům chaotický (u jasné smýšlejícího Jamaoky, který dosáhl osvícení, by něco takového bylo přinejmenším zarážející).

Anshinova studie vyšla v jistém časopise na univerzitě v Čibě v červnu 2006, a řekl bych, že je dodnes poměrně neznámá. Mně osobně však přijde nesmírně objevná, až revoluční. Přinejmenším v mých očích "očišťuje" Jamaoku od přídomku bláznivého samuraje, který je možná vynikající šermíř, ale o bušidó plácal nesmysly...
Kdoví, kdy se něco podobného dovíme o jiném autorovi a díle... 8)

Pro japonštinu znalé zájemce je zde link na Anshinovu studii:
http://www.tesshu.info/abe.html

(P.S.: Jsem si vědom toho, že si to tu vlastně nejspíš píšu jenom sám pro sebe, ale prosil bych případné administrátory tento příspěvek nemazat. Teď to byl z mé strany jenom takový brainstorming, ale časem to možná využiju při dalším studiu. Děkuji.)
Jura
 
Příspěvky: 1235
Registrován: 27.11.2007, 10:52

Teššú Jamaoka

Příspěvekod birch » 6.11.2008, 15:22

Sam si to tu pro sebe nepises :-) nekdo to cte a z toho tvyho linku na knihovnu digitalizovanych japonskych knih z obdobi Meiji jsem postahoval mraky zajimavejch materialu... jeste, ale nevim co s tim budu delat :-) asi se zacnu ucit kandzi :-) - narazil jsem i na par knih o mecich, ale ty jsem nestahoval.

JInak k veci tohodle prispevku:
o Itto rju a Ittó Šóden Mutó rjú jsem nasel zminky zde:
http://en.wikipedia.org/wiki/Itt%C5%8D-ry%C5%AB
a
http://en.wikipedia.org/wiki/Itto_Shoden_Muto-ryu

Ten mecir, ktery Jamaoku porazil se jmenoval Asari Gimej (Jošijaki).

Zdroj - http://www.thejapanesesword.com/articles/Tesshu.htm
Uživatelský avatar
birch
 
Příspěvky: 644
Registrován: 20.11.2007, 12:27

Další

Zpět na Život ve středověkém Japonsku

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron